„For a minute there, I lost myself.“ (Lollapalooza 2016)

Druhý den festivalu přinesl ještě teplejší a sušší počasí než ten předchozí, a tak vystát první koncerty kolem jedné odpolední chtělo více úsilí, než se očekávalo. Tím spíše, když jste v areálu nenašli ani kousek stínu, ze kterého byste dohlédli na libovolnou stage. Hlavní pódium otevírala norská dvacetiletá zpěvačka Aurora, která se u nás představila na Colours of Ostrava. Stejně jako tam i tady předvedla skvělý výkon opírající se o silný hlas a milé úsměvy s bonusem v podobě severské romantiky a mystiky.

O kus dále zrovna startovala další začínající kapela, která se představila i v Ostravě. Nothing But Thieves oproti vystoupení u nás měli v Berlíně lépe zvládnutý zvuk, takže vystoupení dávalo větší smysl, což se nedá říct o show rakouských kytarových bavičů Bilderbuch, kteří vystupovali na druhé největší stagi, kde jste na kytary jinak nenarazili (reparát si odbudou na podzim v pražské Roxy). Years & Years, formace kolem zpěváka Ollyho Alexandera, je popovou sázkou na jistotu a i v horkém odpoledni dokázali zaplnit a roztančit obří plochu pod pódiem. Skupina bavila především díky frontmanovi v crop topu, který mimo skvělého výkonu za mikrofonem předváděl i netradiční taneční kreace.

Pak už se pod hlavní stage navalily davy fanoušků vyhlížející Radiohead. Zbývalo ještě několik hodin a jeden programový bod, kterým byl zpěvák a producent James Blake. Pro svůj festivalový set zvolil setlist plný rychlejších skladeb a známých singlů. I když sám říkal, že to nejhezčí přijde až po něm, zážitek z jeho koncertu byl podobně silný jako ten z Radiohead. Blake vždycky vystupuje s dalšími dvěma muzikanty a jak sám řekl, společně ušli dlouhou cestu, aby mohli všechny zvuky hrát živě bez počítače. Kupodivu tolik nevynikl letošní působivý singl Timeless, jehož závěrečná pasáž byla useknuta v půlce. Stejně tak překvapující bylo, že toho z nové desky nezahrál příliš mnoho, včetně titulní písně nebo singlů Radio Silence a Forest Fire. Prostor tak dostala třeba skladba Voyeur, kterou namixoval do klubové 200 Press. Potom přišel výživný závěr, když po dech beroucí Retrograde zahrál repetitivně gradující The Wilhelm Scream.

Když Blake odešel z pódia, velká část lidí si okamžitě sedla a čekala na Radiohead. Dostat se blíže bylo prakticky stejně těžké, jako dostat se ven. Čekání zkracovali Major Lazer z vedlejší stage se svoji pompézní show, když mezi velké rádiové hity se vešly i ty starší, jako například pomalá skladba Get Free. Organizátoři promysleli křížení kapel, takže z Major Lazer se většina lidí přesunula na menší stage do druhé časti areálu, kde se zrovna zahřívali The 1975 nebo producent Zedd.

Radiohead odstartovali dvouhodinovou show nejnovějšími singly. Úvodní Burn the Witch ihned rozezpívala celou masu lidí, která se snažila vyzpívávat i vysoko položené pasáže. Tichá Daydreaming patřila k jednomu z mnoha vrcholů, jen si ji mohli schovat na později, zanedlouho přišla na řadu 2+2=5, to zase dav začal pro změnu skákat. Thom Yorke toho sice moc nenamluvil, o to urputněji prezentoval své písně, nechyběly zvláštní pohyby v experimentálnějších skladbách jako Lotus Flower nebo Reckoner. Po hodině začaly jednotlivé skladby splývat a Yorkeův zpěv se zdál utahaný, takové momenty zachraňovala dokonale sehraná kapela… Pak najednou všichni beze slova odešli do zákulisí. Naštěstí se hned vrátili, aby zahráli Let Down, na níž navazovala Present Tense. Kdyby tohle měl být konec, tak by vůbec nevadilo, že nezazněly Fake Plastic Trees, High & Dry, Creep nebo Karma Police. Posledním dvěma zmiňovaným patřil až druhý přídavek, který uzavřel celý festival sborovým zpěvem. Ten se ozýval až ze zadních řad, když unisono znělo: „For a minute there, I lost myself, I lost myself.“ Potom už přišel jenom jeden velký výdech, aby ohromný dav mohl v tichosti a s úsměvem opustit areál.