Funk is not dead (SuperBlue: Kurt Elling & Charlie Hunter)

Těžko říct, jestli se Brno snaží vyhecovat Prahu, nebo jednoduše dokázat, že všechny odvěké vtipy a narážky nejsou opodstatněné, každopádně letošní line-up etablovaného festivalu JazzFestBrno ukázal hlavnímu městu, že má co dohánět. Dvacátý první ročník se může pochlubit dovezenými hvězdami jako Kurt Rosenwinkel, Tigran Hamasyan, John Scofield, Kurt Elling, Simon Phillips, Kronos Quartet nebo Diana Krall. I přes to, že se ještě všechny koncerty neodehrály, koncert Kurta Ellinga a Charlieho Huntera s projektem SuperBlue nastavil laťku tak vysoko, že ji rovnou můžeme nazývat nebem.

Prvním vystupujícím byl americký hudebník, baskytarista a zpěvák Chris Morrissey. Společně s kytaristou, saxofonistkou a bubeníkem dovezli nové skladby z EP Impact Winter Formal doplněny o ty ostatní ze čtyř vydaných desek. Řemeslně zahrané repetitivní rify a téměř studiově dokonalý zpěv s lyrickými texty Morriseye působily až hypnoticky.

Melancholickou atmosféru ve vteřině rozehnal první úder rytmičáku Marcuse Finnieho, který skladbou Sassy odstartoval druhou polovinu večera. Po pár taktech se z kouře vynořil chicagský rodák Kurt Elling a bez zbytečného čekání se k triu přidal svým zvučným a překvapivě nestárnoucím hlasem. Atmosféra se v mžiku změnila, teplota v sále stoupla a v sedícím publiku se to začalo hemžit drobnými pohyby.

Zmíněný Finnie a klávesista Kenny Banks Jr. na šňůře nahradili studiové hráče, hvězdy hiphopové scény Coreyho Fonvilla a DJe Harrisona z kapely Butcher Brown. Společně s virtuózním Charliem Hunterem, který díky kombinaci různých strun (nebo kytarového efektu?) zastával roli basáka i kytaristy, působili sehraně jako jeden organismus. Po celou dobu po sobě házeli pohledy, úšklebky i pokřiky a vyloženě si hraní užívali i přes to, že kvůli přesunu vstávali ve tři ráno.

Vždy elegantní Elling v padnoucím obleku doplňoval skladby o svůdný recitativ, jeho přirozené schopnosti entertainera nenechaly žádnou mezeru nezaplněnou. S naprostou lehkostí se pohyboval v rozsahu čtyř oktáv a přecházel od funkového rytmu přes swingující melodie, gospelové promluvy až k nekončícím rovným tónům. Během sól svých spoluhráčů sahal po tamburíně, energicky se pohupoval do rytmu nebo roztleskával publikum. Společně s Hunterem, který v puse žmoulal párátko a neztrácel svůj ukázkový hollywoodský úsměv, uzavřeli večer písni Raye Charlese Lonely Avenue, do které Elling zakomponoval improvizovanou hlasovou scénku. Ta publikum donutila k upřímnému smíchu a uzavřela večer druhým standing ovation.