Fuzzové satori a sólo fanklub. YOB a Pallbearer

Zážitek podobný tomu jako z Tarkovského filmů. Kdyby byly HLA-SI-TÉ. Kontemplace uvnitř hluku se zprvu může zdát jako nemožná, směšná, kontraproduktivní, jako by se zdála meditace uprostřed hořícího chrámu. Je to ale právě hlasitost hlubokých basových tónů, často dlouho doznívajících, rezonujících o tělo, spojených s tempem čajového obřadu, klimbající rytmikou, pravidelností jednotlivých riffů a poměrně dlouhou stopáží skladeb, jež činí jejich poslech téměř meditativní, lehce hypnotickou zkušeností. Paradox možná přichází až s tím, že tento prožitek může být psychicky i fyzicky náročný. Stát vepředu a nechat na sebe velice hmatatelně doléhat zvukové vlny, není modlitba pro každého. Úroveň decibelů není ale zas až tak vysoká, s jakou třeba čarují Sunn O))) a kterou může následovat nauzea, v horším případě opuštění koncertu, jež je svou povahou spíš masochistickým rituálem nežli fuzzovým satori.

Pokud jste přišli pro setlist a srovnání desky a performance, asi se nedočtete, čeho žádáte. Vzhledem ale k délce písní obou kapel a jejich právě vydaných deskách, není to příliš vysoký mathcore, dopočítat se k tomu, za jakých zvuků se rozechvěly stěny strahovské Sedmičky. Sám Mike Scheidt říká, že mu nejde o dokonalost a upřednostňuje organický přístup (Spark 9/2014). Když ale pozorujete, s jakou lehkostí střídá prstolomné power akordy, do toho zpívá (a všimnete si, že vokály často nekopírují kytarovou linku), dochází vám, že perfektní hra (už) nemusí být jeho cílem. Ostatně doom metal není instrumentální akrobacií, co si klade za cíl ohromovat, ani hudebním divadlem, co má bavit. In Our Blood, Nothing to Win, mám pocit, že zahráli i epický vrchol poslední desky Marrow, před kterou Scheidt říkal, ať je omluvíme, že to moc nehrají. Ale jistý si nejsem, do setu jak Pallbearer, tak YOB jsem se ponořil se stejnou intenzitou, jaká je obsažená v hudbě obou.

Taková Atma je kupříkladu deska příliš zatěžkána disonantními prvky, které by takto mesmerický zážitek vylučovaly, držely by pozornost, zavřít oči a nechat unášet svou mysl by v takovém případě nebylo příliš příjemné. Ačkoli nejsem členem fanklubu kytarových sól, během vystoupení Pallbearer mě z kolíbání jak u Zdi nářků probudilo právě závěrečné sólo, jež na mě nepůsobilo ani okázale, natož jako vyprázdněná exhibice, ale jako nositel příběhu (nenudilo). Existenciální tíseň doznívá stejně těžce a pomalu jako drone/noisové zakončení řečených „best new music“.