Globální pop bez záruční lhůty (Lafawndah, Throwing Shade)

Myšlenkový experiment: jak by asi reagoval běžný clubber řekněme z konce 90. let na současnou elektronickou hudbu? Nejspíš by ho mírně udivilo množství vlivů, které se v ní můžou potkávat, v zásadě by se ale necítil nějak zásadně mimo. Fyzický rozměr taneční elektroniky funguje napříč prostorem, proč by tedy nemohl fungovat i napříč časem?

Taková Lafawndah, hvězda prvního letošního dílu průběžného Stimul Festivalu, se třeba v rozhovorech svěřuje, že na ni západní hudba působí stejně nezvykle, jako na nás ze Západu hudba východní či jinak „exotická“. Tváří v tvář produkci této čerstvé akvizice britského stylotvorného labelu Warp ale na nějaké dělení hudby po geografické linii brzo zapomenete.

Tam, kde takový Omar Souleyman zůstává atrakcí s poněkud omezenou záruční lhůtou, nabízí Lafawndah mnohem komplexnější vizi globálního popu překračující všechny zjevné i skryté hranice. Ne náhodou se v souvislosti s jejím letošním debutovým EP Tan objevují lichotivá přirovnání ke Kelele nebo FKA twigs. Dramaturgům Stimulu pak budiž vyslovena nezměrná chvála, že k nám hudebnici dovezli v době, kdy její sláva teprve začíná stoupat.

Lafawndah pojala koncert jako pěvecké a taneční vystoupení na halfplayback. Co by v jiných případech mohlo působit jako neúcta k publiku, mělo ve skutečnosti něco do sebe. Tím, že svou uměleckou personu redukovala na svůj hlas a své tělo, podařilo se Lafawndah podtrhnout onu zvláštní dichotomii mezi ženskou kreativitou a ženskou sexualitou. Minimalistický koncertní setup tak měl paradoxně maximální účinek, neboť ve shodě s názvem festivalu stimuloval z celého večera zdaleka nejvíc, a to ve všech významech toho slova.

Zbylé dvě hvězdy pak předvedly „pouze“ standardní djing. V případě Londýňanky Throwing Shade se jednalo o jeho abletonovou variantu. Různé polohy urban music se v něm přirozeně proplétaly s často překvapivými úlety, které člověk v djském setu v roce 2016 tak často neslyší. Milkshake od Kelis se ještě dal čekat, Voodoo Ray od A Guy Called Geralda či The Sweetest Taboo od Sade už tolik ne.

Zcela jiný přístup k djingu nabídl Total Freedom. Místo volné selekce tracků nastoupilo promyšlené budování setu, ono okřídlené a lehce nadužívané vyprávění příběhu pomocí výběru těch správných skladeb pro ten správný okamžik. Trap, grime i bass music se v setu tohoto Američana mísily tak, jak se na člena vlivné crew Fade to Mind sluší. V nastoupeném trendu moderních klubových hybridů pak pokračoval NobodyListen, takto jediný domácí zástupce v line-upu večera.

Oproti jiným Stimulům měl tento mnohem sevřenější dramaturgii. Na progresivní výběr účinkujících doplatil nízkou návštěvností, kolem třetí ráno už na parketu zbylo jen posledních pár tanečníků. Navzdory tomu šlo o další z příkladů, proč Praha začíná být z pohledu milovníků klubové elekronické hudby čím dál tím zajímavějším místem.