God Is a Delay. (Ja niesom Ink Midget, ja som Pjoni.)

„Speciální událostí, která se uskuteční v barokní Kapli Božího Těla, bude dvojkoncert finského představitele elektronické hudby Vladislava Delaye a slovenského hudebníka a producenta Ink Midgeta, kdy oba koncerty sestavené z materiálu aktuálních desek proběhnou uvnitř projekčně nasvícené a animované Kaple.“ Z animované kaple jsem neměl nic, což se mi ale stává poměrně pravidelně, když se nechám unést zvukem, nicméně pokud jsem byl příčetný těsně po začátku a ještě v průběhu setu Ink Midgeta, registroval jsem pramálo vizuálních atrakcí. Ovšem slovo atrakce v souvislosti se slovenským labelem Exitab nebo finským experimentátorem Vladislavem Delayem je na místě asi jako techno v kapli.

Se znalostí Ink Midgetova alba Re-Leave z letošních roku, které vyšlo právě na Exitabu, jsem dusil očekávání hlavně kvůli tomu, abych se nedočkal prostého přehrání studiového materiálu, s čímž se ale nedalo počítat už jen kvůli tomu, že Ink Midget pochází z mladistvě rozverného projektu Tucan, s čímž se nedalo počítat už jen kvůli tomu, že po boku Ink Midgeta se hned od začátku pohyboval jeho parťák Pjoni, s nímž Tucana provozoval a který je pokládaný za podobně talentovaného elektronického hračičku.

Pokud označení „osmnáctiletý Ben Frost“ vyznívala v souvislosti s deskou Re-Leave poněkud nepatřičně a nejeden fanoušek (z té či oné strany) si o ten fakt otřel hubu, při živé produkci to dávalo jasnější smysl. Zvuk jako tlaková vlna? Pokud chcete vědět, jestli je na tento typ produkce lepší barokní kaple, nebo MeetFactory, možná byste byli překvapeni, samozřejmě zdravíme zvukaře. Chlad modlitebny sice neumožňoval jít do trenýrek a párty oblečku, nicméně první basová vlna strhla čepice a poměrně rychle rozepla kabáty, drala se do podvazků. Obrovský zvukový fén hodný tak porouchaného autíčka z Transformers překvapoval intenzitou, modulací, extaticky konvenoval s jemnými tóny melodických linek a raveových nápřahů.

To, co je na albu načrtnuto nebo zavčasu ukončeno dříve, než by se mohlo vyčerpat, je v rámci živého setu dotaženo do čistého párty tvaru, tedy pokud máte raději Bena Frosta než Davida Guetu. Jednotlivé části rozváděly původní skladby v očekávatelných návratech, ale i nečekaně se vynořivších atacích, bumerangy „refrénů“ létaly kolem všech těch svatých, netečné k prostoru (u Delaye tomu bylo jinak).

Pjoni nečekal jen na svůj výstup v tracku Fisheye, který byl mimochodem „zazpívaný“ opatrně a jakoby zakřiknutě, ovšem jeho frenetický pohyb za stroji dělal dobře uměřenějšímu Ink Midgetovi. Publikum mělo jisté zábrany projevovat se hlasitým kvitováním jednotlivých přechodů, takže občasné jurodivé výkřiky nebyly zrovna pravidlem, nicméně atmosféře to neubralo. Staré minimalistické techno vyjeté industriálem přirozeně kopulovalo s melancholickými částečkami a postupným nabalováním echovitých zvuků a zvukových stěn, dojem daftpunkovských aluzí na Trona mizel pod spíše orbitalovskými reminiscencemi, tedy pokud by nad oltářem neseděl fousatej děda z náboženské detektivky, ale Tim Hecker, hecker technovíry a čaroděj protikladných tendencí ticha.

Vladislav Delay je z jiného časoprostoru, takže jeho plošší produkce nebyla překvapením. Aby bylo jasno: plošší ve smyslu jednolitějšího přístupu, „horizontální“ prací se zvukovým materiálem, on spíš klade hrubé dlaždice, tady není místo na vokál nebo rap ani na rozmanitost současných elektronických tendencí. Jeho vložkování komínu hudby se děje v pomalých cyklech, má méně změn, daleko menší „taneční“ potenciál a větší míru abstrakce, mění se v suchých osnovách a velmi rychle dokáže ubít nepřipraveného. Paradoxně začala fungovat hra světla a projekce. Ink Midget/Pjoni byli suverénní, ale s prostorem vůbec nesrostli, taky nebyl důvod. Zatímco s prvními tóny Vladislava Delaye se celý prostor najednou monumentální kaple rozpohyboval a obraz začal pracovat ve 3D. To na jednu stranu působilo strašidelně, ale strach je přirozenou součástí Delayových zvukových proměn. Na druhou stranu se z produkce stalo kino s náročnějším poslechem.

Ten večer jste asi nemohli strávit lépe než na olomoucké Přehlídce animovaného filmu, v sekci Živá animace, která už tady v minulosti přitáhla zajímavé borce a nabídla nečekaná spojení. Ten večer jste asi nemohli strávit lépe, i když ještě čekáme na zprávy z bratislavského festivalu Next, který pohlíží stylově podobným směrem, tedy bez toho, aby pokoušel věrouku noisem. Kaple Božího Těla? Láskou jsem byl nasycen (jako čerstvě napuštěný sifon).