Goddamn Kids These Days!

„The crazier the riff, the simpler the structure of the song, and the simpler the riff, the crazier the structure of the song.“ [Kurt Ballou]

Sestava kapel slibovala skvělý nářez s tahem na branku! Britové s sebou přitáhli tři zkérované žánrové souputníky z amerického kontinentu, což vyžadovala pořádnou dávku nadhledu. Nekonfliktní a normální dorazili taky, schovaní za vlastní naivitou. A já se v nich viděl jak tenkrát. Uživatelé klišé – spojme se!

Hlad je nejhorší kuchař, Counterparts zase ti lepší na poli flanelového HC s mlíkem na bradě. Modrým i blbým dojde, čí zásluhou Roxy ten večer přeteklo návštěvníky a kdo byl podepsaný pod tučným SOLD OUT na dveřích do klubu, přesto si i otvíráci večera z Kanady našli svoji cílovku a přijeli i tací, co chtěli vidět vlasatého Brendana v čele uskákaných fracků, co přehrajou kdekoho neskrývanou jistotou a skvělou komunikací s publikem, kam patří víc, než si mnozí chtějí přiznat. Setlist náser, kytáry ňamina a zvuk úměrný první kapele.

Mělo už to být jenom lepší. Přesně tak by pokračoval generic-report pisálka, co zaspal. Jenže já tam byl, střízlivý a s očima na šťopkách. Americký nástup: tma, diskotéka z HDD, blikačky, slogan, rána na solar, vodotrysk z krku Beaua Bokana. Každý vzhlížíme k západu, i kvůli těmhle momentům. Kdyby Blesthefall hned po otevíracím breakdownu odešli, všichni by byli spokojení, i jejich barevní fanoušci. Viděli jsem spoustu snapback hardcore kapel, jejichž basák má jedinou úlohu – skákat. Nekritická adorace je nesmysl. Kopírka někdejších BMTH se vším všudy, klišé na klišé (nejlepší fucking publikum na světě!), frontman a zpěvák není totéž. Zpěvů jako šafránu, a když už, tak falešně a napůl plynu. Namísto hodnosti lead singer převelet na pozici tanečník/bavič, díky. Vizuální vyjádření: fanoušek těchhle tvrďáckých zpívánek po druhé věci ukazuje palcem dolů a odchází na pivo. Pronesl při tom větu dokonale vystihující ten jeden půlhodinový breakdown: „Neskutečná pičovina.“ Relativizovat tentokrát nejde. Vážně ne.

Vazbení. Fakt kurva nejhlasitější vazbení. Nic víc.

„What’supPrague,we’reEveryTimeIDiefromUnitedStatesofAmerica,thissongiscalledThirst!“ Raz-dva-tři-there was gossip…že na drtivou většinu návštěvníků působili jako Andyho pěst na zmalované oko propíchnuté piercingem, což potvrdil i nenarvaný prostor před podiem vyprodaného klubu. V kapele jim říkají generation jerk-offs a funguje to tam i zpátky. Já si nestěžoval a čekal, jak to všechno dopadne. SHINFO: ETID mají pokaždé špatný zvuk, POKAŽDÉ! Začínám si myslet, že takhle to má být. Zvučili sami v doprovodu seriozního moshe během puštěných Papa Roach, čímž se basák královsky bavil, mě zase rozesmála mikrofonová zkouška od violent gentlemana Williamse. (CHECKCHECKCHECK! trvající půl vteřiny.) Třikrát poslední deska a pak už průřez, nástup na Underwater Bimbos from Outter Space má i po letech obrovskou sílu a Stephen nezlomný krk. Namísto synchronizovaného herectví neskrývané šílenství. Air guitar na mikrofonový stojan, chlazení obrovského kytaristy ručníkem epileptičtějšího kytaristy s každou nohavicí jinak ustřiženou, k holé hlavě přilepená kšiltovka, nový bubeník, co nedělá ostudu. Než ohlásili poslední věc, bylo tam VŠECHNO! Pak utekli a my už ani nedoufali. Zůstal jenom intimně nasvícený fešák Keith. A klavír. A slzy. Ještě než se Moor zlomila v náser, roztřískal si Jordan plechovku piva o hlavu, divnější to být nemohlo. Tohle nikdo nečekal, tohle nikdo neplánoval. Doznívá rozechvělý hlas a rozladěný klavír, zaschlá slza znovu zvlhne a je po všem. A pak už můžu umřít kolikrát budu chtít.

Na nejlepším koncertě zůstanete paralyzovaní, potřeba kouřit, popíjet nebo močit jde stranou. Jenže já jsem fakt náruživý kuřák. Architects dostávali svému jménu hlavně v dobách, kdy stavby neměly symetrické stěny a každou vymalovali jinou barvou, dokonce než přišel Sam Carter. Tyhle časy jsou pryč, z kapely je kult a symetričnost se rve kupředu. Zvukovku následuje třetí, čtvrtá i pátá odbiječka z poslední desky, první je poslední a na druhou taky dojde, stejně jako na všechny ostatní. Suverénnost v rámci žánru, jehož nejmladší mutace chcípla ještě před porodem, drží kapela dodnes. S každou další deskou, s každým další koncertem zůstávají výjimkou potvrzující nablýskané pravidlo. Opak BTF – frontman nemůže být člověk! Přestože kapele kryje záda záznam, poznám, co leze od mixáku a co z mikrofonu a nechápu. Maximální nasazení, dokonalý projev, idol davu, jehož sborovou výpomocí se otřásá nejkrásnější město v srdci Evropy (sic). Nadšená odezva vyjádřená nahlas a na všechny strany se nevidí jen tak, kotel pulzoval a šílel, výbuchy energie pod podiem udržely anglickou mašinu v pohybu celou reprodukci posledního alba Lost Forever // Lost Together. Severský nádech alba doplnilo osvětlení pódia, atmosféra vystižená na výbornou. Jenže…

Jestli víte, jaký koncert bude, zůstaňte doma. Jestli tušíte, běžte se přesvědčit o opaku. Zkuste to. Nevadí, že to neklapne. Dostali šanci, jak z desky, tak z podia, ale shodli jsme se se Štěpánem Farkašem a stojím si za svým – nechápu tu masovou posedlost. Prostě ji nechápu. Možná proto, že jsou pro mě pořád víc Converge než Architects, možná u mě vedou melodie nad rytmikou, možná už stárnu, možná jsem Idiot. Jistoty mám dvě: že až se staví příště, přijde víc než 1300 lidí a třeba i jinam než do klubu. A že Andy Williams je nevětší (!) týpek.