Good vibrations (Deafheaven & co.)

Svůj vztah k Deafheaven bych definoval jako uznale vlažný: uznávám, o co se v různých permutacích snaží, ale když jsem je viděl naposledy, nijak mne to nerozpálilo.

Řekni mi, na koho z lineupu vyrazíš, a já ti řeknu, jak moc tě bolí srdce? Do MeetFactory jsem vyrazil na Touché Amoré a bolela mě noha, se kterou jsem si cosi provedl toho dne na fotbalovém turnaji. Svůj vztah k headlinerům Deafheaven bych definoval jako uznale vlažný: uznávám, o co se v různých permutacích snaží, ale když jsem je viděl naposledy, nijak mne to nerozpálilo. Pravda, on se psal rok 2012 a Deafheaven v Drážďanech předskakovali hlavním hvězdám z Russian Circles. Poslouchal jsem jejich tehdejší hluk především se zaujetím pro hrané floutkovství frontmana George Clarka, a pak už se věnoval hlavní kapele večera.

V MeetFactory jsem očekával, že to bude naruby: na Touché Amoré možná nepřísahám tolik jako řada potem zbrocených duší v kotli, ale nemít nohu mimo provoz, protancoval bych i kopačky. „Bude moshpit?“ ptal se kdosi po úvodním setu odvážných mladých chlapců z Portrayal of Guilt (kombinovat neurotičnost bostonské hardcorové scény a ozajstný jazzrock odvahu bytostně vyžaduje). Odpovědí bylo Jeremyho vrhnutí se pod pódium hned po úvodním roztleskání ...and now it‘s happening in mine, kdy se k němu slétl každý, kdo měl nohy v pořádku a debutovou desku v krvi. Touché Amoré ji na aktuálním turné přehrávají celou a je to, jak se říká v odborných kruzích, tzv. celé dobré.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Jakkoli před nimi působili Portrayal of Guilt ve své žánrové roztěkanosti sympaticky, rozdíl mezi kapelou založenou před dvěma lety a vyhranými mistry vykřičených zpovědí nemohl být výmluvnější. Soustředěný útok poslal těla do pohybu a duše do vzduchu, respektive za nimi šly nahoru i ta těla: příboje emotivního nářezu svezly hned několik rozzářených surfařů. Kolik chlapských polibků na řídnoucí lebky jsem stihl zahlédnout? Minimálně tři.

Kšiltovky, nikoli mařeny, chtělo by se v tu chvíli zvolat, jenomže můj koncept byl rozmetán nástupem Deafheaven. George Clarke už se nestříhá, už není árijsky vylepaný, ale naopak hází mařenou v perfektně nacvičeném souladu s hudbou, která se do publika vyplavila jako vlna vpravdě přílivová. Nejsem první, kdo slyší v produkci Deafheaven specifické řešení rovnice black metal + surf rock + Guns N‘ Roses, ale o sobotní smíchovské noci bylo doloženo bez prostoru k pochybnostem. Srkal jsem trve black kafe a nechal se zalévat dehtem dobra, prýštícím ze stage s každým švihem Clarkových vlasů.

Jasně, v Brought Back to the Water sice zase ječel, jak „multiverse of fuchsia and violet surrenders to blackness now“, ale v tu chvíli mi to přišlo přesně naopak.