Hádej, kdo přišel na večeři?

Ve dne spí a večer skládá, v noci těsto zadělává. Kdože? Přece Kittchen. Znal jsem ho jen z promo fotek a vyprávění. Jeho deska Menu však napovídala, že tady půjde o víc než jen o stylizovaný bizár a píchání vidličkou. Balkon a náměstí uprostřed města, ve kterém jsem nikdy nebyl. Na Staré poště je útulno, vínové stěny, bar a pohodlné sesle, jako doma. Návštěva tak akorát. Kuchař nepřijel sám. Úvod za něj obstarala sličná ille, hubená blond Eiffelovka, na nohách křusky. Že prý zazpívá pár holčičích písniček. A taky že jo. I když… Okatých holek od piana jsou mraky. Ne každá ale píše takové divné verše. „Než se mi vzbudíš, vařící vodou půjdu se osprchovat.“ Melodické kvazi-emo. Bolest a sametový klavír. Nemůžu z hlavy dostat vzpomínku na Reginu Spector, jen ty smyčce chybí.

Na scénu se šourá Pán (z) kuchyně. Hodí se do gala, pošteluje knoflíky a opatrně hrábne do strun. „Dobrý večer.“ Černá kukla a kuchařská čepice téže barvy. Trochu Fantomas, trochu Zdeněk Pohlreich. Brýle, kytara, půllitr. A že prý bude brát z obou desek. Debut Menu byla hodně zvláštní záležitost. Loopy a sytá hravost. Všechno černé a připálené, přesto neodolatelné. Ale pořád jen taková ochutnávka z marketu na periferii. Zazní Mlhu a Půlka chlapa. Velká síla. Má to nápad i jakýsi podvratný tah na bránu, který vás dokáže polechtat na mozku i v podbřišku.

Aktuální novinka Radio je ale nahrávkou ještě o pořádný kus propracovanější a znamená neoddiskutovatelný progres. Písničkový potenciál a nosné melodie, byť občas kreslené někde vzadu jakoby odnikud nikam. Kittchen sebejistě překročil práh vlastní kuchyně a vydal se na průzkum dalších místností svého metropolitního holobytu. Zvukové experimenty vystřídal čitelnější kytarový zvuk, přelitý osvědčenou pikantní omáčkou dekadentních textů. Jako příloha samplovaný binec a další nástroje, se kterýma si výtečně poradil multitalentovaný multiinstrumentalista Tomáš Neuwerth. Během setu vystřídá basu i elektro bicí, u toho ještě honí mašinky a stíhá i doprovodné vokály. Společně tvoří na pódiu velmi svérázné duo. „Fotr si staví hradby z vypitýho chlastu. Zabral si pro sebe asi třetinu bytu.“ Stísněná poetika života ztraceného v černobílých kulisách anonymního velkoměsta.

Kuchař si zavdá z kriglu. Jak se mu v tom asi dýchá, říkáme si. S Tomášem pak loví po zemi trsátka. Holka a k ní z projektoru lehce hororový kreslený klip z YouTube. Žádná legrace, ale není kam uhnout. Moderní urbanistický elektro-folk. Berlín. „Chtěla by opít, chtěla by zfetovat, chtěla by osvobodit.“ Nadnárodní heroinová romance. Texty jemné jak kuchyňák v břiše, krvácející strupy starých bolístek osvětlené obstarožní poblikávající zářivkou v márnici za městem.

Vrchol večera Pod Prahou. Tohle má potenciál regulérního hitu. Rozjezd, akord, rezonující vokál, dechberoucí gradace. Jako by vás někdo bral na výlet do kanálu. Svěrač se vám chvěje, ale stejně musíte jít dál. Pocta undergroundu a nepředstíraný respekt přetlačující všední bázlivost. Husina jak blázen. Když v závěru Lednic je nejvíc manipulativně žadoní: „Musíte zůstat na večeři…,“ máte pocit, že byste fakt měli, jinak vás ten frajer nastrouhá do buchet. Nášup těsně před desátou večerní. Kittchen nás nechá zavřít oči. A vítězí na celé čáře. Sice nedal Sobotu a ve výškách ho zlobil hlas, ale i tak muzika jak křen, jenom ten kuchař je nějakej divnej. Ne a ne vystrčit hlavu z trouby.