Happy birthday Mr. Lloyd (jazz v Banátu)

V rumunském Banátu, nedaleko národního parku Semenic, se každoročně setkávají příznivci světového jazzu. Malá vesnice Garana se tak na čtyři dny stává hudebním centrem a místem setkání. I když festival navštěvují hlavně Rumuni, potkáte i Maďary, Srby, Němce a další národnosti. Stanové městečko vyrůstá podél potoka a penziony v Garaně i Brebu Nou (vedlejší vesnici) jsou zamluvené už dlouho dopředu. Loňského ročníku se zúčastnilo přes 6000 lidí, letošní rok to bylo podobné.

Festival začal ve čtvrtek 11. července. Odpoledne a navečer se Garanou přehnalo několik průtrží mračen. Kdo si přibalil holínky, ten vyhrál, protože terén v amfiteátru, kde se festival koná, se změnil v ohromné bahniště. Začátek prvního koncertu se zpozdil.

Hned prvním účinkujícím byla zároveň jedna z největších hvězd letošního ročníku, americký kytarista Bill Frisell a jeho Big Sur Quintet. Název kapely odkazuje na místo, kde skladby vznikaly (ranč Glen Deven v Kalifornii), stejně se jmenuje i album. Bill Frisell si tentokrát ke spolupráci pozval smyčcový kvartet a jazzového bubeníka. Směr, kterým se projekt Big Sur Quintet ubírá, zahrnuje kromě klasické hudby a jazzu i stopy americké country a folku, a proto by se dal označit jako „jazz americana“.

Druhou hvězdou čtvrtečního večera byl saxofonista Charles Lloyd s indickým mistrem perkusí Zakirem Hussainem a bubeníkem Ericem Harlandem. Jejich meditativní koncert byl zdařilou improvizací plnou dokonalých sól a hudebního porozumění, v některých chvílích by se dalo mluvit až o telepatii. Nejsilnější moment večera - při jednom Hussainově sóle vyletěl z perkusí motýl. Charles Lloyd, vyznavač buddhismu, jen sepjal ruce. Další vrchol přišel těsně po skončení koncertu. Aplaudující dav (standing ovation je v Garaně zcela běžný jev) začal spontánně zpívat Happy birthday Mr. Lloyd. A vůbec nevadilo, že dotyčný měl narozeniny 15. března. V galerii Arthaus v Garaně totiž probíhala výstava Happy birthday Mr. Lloyd. Závěr večera patřil domácím, nejdříve se představili Ansamblul de percuție PREZENT z konzervatoře v Temešváru a pak rumunsko-kubánský projekt Azara pianisty Petera Sarosiho.

Počasí se umoudřilo a páteční večer byl v suchu. Zahajovala ho mladá rumunská zpěvačka Irina Popa, která vtrhla na pódium v černém přiléhavém overalu, na vysokých podpatcích a s kloboukem na hlavě. I když se její představení skládalo ze standardů, předvedla sebejistou pódiovou show, kterou publikum ocenilo.

Organizační tým jazzového festivalu v Garaně má dvě slabosti - americké kytaristy a skandinávský jazz. Americké kytaristy letos zastupoval Bill Frisell, skandinávský jazz měl zástupců více. V pátek hrál jako druhý v pořadí Arild Andersen, norský kontrabasista a jeho trio - skotský saxofonista Tommy Smith a italský bubeník Paolo Vinaccia. Pro mě osobně byly jejich melancholické melodie, skandinávská nostalgie a skromný projekt to nejlepší z letošní Garany.

Třetí koncert byl opět v domácí režii, rumunská zpěvačka Luiza Zan s uhrančivým hlasem a americko-maďarskou doprovodnou kapelou alespoň na chvíli zmrzlé publikum (v noci teploty v Garaně klesly k osmi stupňům) přenesla do slunné jižní Ameriky.

Páteční večer ukončil americký saxofonista a basklarinetista John Surman. I on si ke spolupráci přizval Skandinávce. Projekt nazval příznačně Valhalla a koncert byl free jazzovou jízdou plnou brilantních sól. Škoda jen, že mi v jejich hudbě chyběl „feeling“. Koncert byl hudebně naprosto profesionální, ale bez emocí.