Hebké povrchy (Jordi Savall a Hespèrion XXI)

Zase mi v hlavě hraje „laškovný hovor“, jak přeložit francouzské slovo „badinage“. Stejně se jmenuje skladba Marina Maraise (1656–1728), protahující se jako kočka zámeckými komnatami. Na chvíli se zastaví, rozhlédne, otře o nohu čalouněného křesla a zase popoběhne do stínu, odkud ji svitnou spokojeně přivíraná očka.

V provedení Jordiho Savalla mi Le Badinage odemkla mnohé: kdysi vztah ke komorní barokní hudbě a o dekády později zážitek mezi zdmi „první kamenné stavby v Liberci“, jak o tamním kostelu sv. Antonína Velikého mluví encyklopedie. Naproti na rohu si můžete dát pivo, pokud snesete, že to bude budvar, a uvnitř se pak usadit pod strop, který zažil Švédy. O sychravém pátku naštěstí kostel čekal konejšivější program, za kterým dorazili i přespolní.

Aby ne! Katalánský veterán Jordi Savall je se svým souborem Hespèrion XXI jedním z pevných bodů poučeného provádění rané hudby – a díky francouzskému historickému filmu Všechna jitra světa a jeho savallovskému soundtracku taky vrásčitá platonická láska, rezonující v mnoha pozdně devadesátkových gymnaziálních srdcích. Já sice z gymplu vylítl hned po prváku, ale dopil jsem a honem do kostelních lavic.

Čtyřiaosmdesátiletý gambista a hudební vědec na svůj věk jednak nevypadá, jednak sice s Hespèrionem hraje hudbu starou čtyři století, ale takhle plnokrevně se noty Dowlandů a Byrdů a Gibbonsů a Anonymů vzpírají datu spotřeby. Večer poskládaný z písní a instrumentálních skladeb určených consortům (souborům nástrojů jednoho druhu, ale různých rozměrů i ladění) tekl synchronně s roztékajícími se nitry diváctva.

Nedošlo na mého nadevše milovaného Williama Lawese, kterého doporučuji od Liberce po Liverpool, ale struny různého ladění se spolu mazlily podle dávných pokynů i současného rozpoložení kapelníka, který seděl s malou gambou v klíně a jen občas zvedl oči ke spoluhráčům nebo zpěvákům, sopranistce Elionor Martínez a kontratenorovi Danielu Folquému. Ti se chvíli hledali, ale záhy našli – a při závěrečné Joan, quoth John by k jejich o sebe něžně opřeným hlavám přidali hlavy všichni přítomní.

No dobře, Savall by tou svou jen skromně potřásl a odfajfkoval si další poctivě odbavený gig, které se mu v jeho nacpaném koncertním programu nejspíš slévají. Na odvedeném výkonu a vřelém projevu jinak perfekcionisticky sehraného souboru to ale nemáte šanci poznat. V instrumentálních chvilkách jsem přivíral oči a viděl povrchy různých zákoutí navštívených i fantazírovaných – mahagon lakovaného stolku, mramor i mosaz zábradlí, brokátové čalounění – a rukou se jich zkoušel dotýkat jako Jordi Savall podobně staré hudby. Toho večera ji zase hladil jako kočku.