Heslo na riffy a autobusový lístek do ráje (Lípa Musica)

Ve fullmooních kruzích existuje terminus technicus „heslo na riffy“. Kdo jím disponuje (myšleno tím heslem), má napůl vyhráno. A nemusí to být nutně člověk operující v žánrech, o kterých Full Moon píše odmala. Do zmoklé České Lípy jsem nevyrazil za žádným metalem, stonerem, poštovským ni matematickým rockem, ale na varhanní hřímání i preludování, jak ho do not zapsal skladatel Petr Eben ve svém pojetí Labyrintu světa a ráje srdce.

Barokní literární banger z pera Jana Amose Komenského vykopává Eben právě heslem na jeden z nejlepších riffů napříč hudební historií – a už kvůli němu jsem stříhal metr do šance slyšet ho naživo v rámci festivalu Lípa Musica. Do českolipské Baziliky Všech svatých ho přivezl odbavit tandem z nejpovolanějších, varhanistka Michaela Káčerková a Ebenův syn Marek, pro jeden večer „jen“ recitátor úryvků Komenského textu.

Se skladbou svého otce byl spjat ještě v časech, kdy ji skladatel improvizoval, s Káčerkovou ji živě provádějí léta. Už proto bylo příjemné slyšet, jak se z určité rutiny postupně rozehráli na provozní teplotu, kdy se varhany i recitátor sotva stíhali nadechovat. Komenského archaicky znějící, ale obsahem nadčasový text ostatně nedával vypravěči na výběr: u popisu zločinnosti lidského pokolení se Marek Eben čílil zcela autenticky, jakkoli mi nedalo taky nepřemýšlet, že zrovna on své rozčilení možná přikrmuje boomerským durděním se nad moderní společností.

Její nejmladší přítomné zástupkyně, ztělesněné dvěma dívkami v řadě přede mnou, to neměly jednoduché: v nejchmurnějších pasážích si jedna znaveně pokládala hlavu na rameno mamince a druhá ji později konejšila přikrytím ucha svou rukou. Petr Eben nepsal posluchačsky vstřícnou hudbu, ale vynaložené úsilí – a tím nemyslím jen autobusový lístek ze Střížkova – se u Labyrintu rozhodně vyplácí.

Ten úvodní riff bych nicméně potřeboval z varhan dvojnásobné velikosti. Možná rovnou strčit hlavu do některé z píšťal. Heslo jsem si uložil!