Hindi Zahra. Laciných přirovnání netřeba.

Nedlouho poté, co Hindi Zahra naplnila londýnskou Royal Albert Hall, dorazila poprvé do Čech. Šestatřicetiletá zpěvačka a multiinstrumentalistka s kořeny v Maroku i nepochybným lingvistickým nadáním byla jedním z nejočekávanějších podzimních koncertů. Fronta na šatnu napovídala, že sál prázdný rozhodně nebude, čehož se možná kapela mírně obávala - Zahra neskrývala nad počtem příchozích nadšení, komunikace s diváky probíhala mnohdy na velmi osobní úrovni.

Těžko říct, zda má Zahra v Čechách tolik fanoušků, nebo nalákala výborná propagace, přirovnávající ji k Edith Piaf, Norah Jones, Manu Chaovi a približně dalším dvaceti jménům slavných muzikantů. Nic z toho talentovaná krasavice nepotřebuje. Je především vyzrálou umělkyní s vlastním repertoárem a stylem, sice pevně zakořeněným v jisté bezstarostnosti francouzských kaváren, ale na výbornou brousí i do pouštního blues, jazzu či latiny, vše korunujíc velmi přirozeným francouzsko-anglo-berberským jazykovým mixem.

Svou hudební pouť neuspěchala. V patnácti si sbalila kufry, pustila se máminy marocké sukně a odjela za otcem do Francie. Vystřídala nejrůznější zaměstnání, ve volnu skládala do šuplíku, až před pěti lety vydala první desku s všeříkajícím názvem, Handmade. A možná by nahrávka ani nespatřila prodejní pulty, kdyby k tomu Hindi nepopostrčili přátelé. Sama totiž před hodinami ve studiu upřednostňuje živé hraní a reklamu pomocí šeptandy. Ať už díky první desce, nebo životu na cestách, její pověst se rychle rozkřikla, fanoušci ji milují. Není divu. Muzika je to příjemná, snadno poslouchatelná, přesto uspokojí i náročného posluchače.

V dubnu tohoto roku vydala Hindi Zahra teprve druhé album, Homeland. V dnešní době to zní až lacině, ale faktem je, že pokládat si otázku, kde je vlastně náš domov, jestli tam, kde se narodíte, nebo tam, kde žijete, a zabývat se tématem putování je v posledních měsících více než aktuální. V jednom z rozhovorů autorka přiznala, že Homeland je také o lásce k vyvolenému muži. A všechny tyto pocity zvládla bravurně předat pražskému publiku už od úvodního kousku To the Forces.

Ačkoliv houpavé Silence či Dream ladily uchu, Zahra excelovala spíše v berberských písních, i díky vynikajícím kytaristům Jeromovi Plasseraudovi a Paulovi Salvagnacovi, který si mimochodem na stejném pódiu před lety zahrál s tuaregskou omladinou Tamikrest. Ostatně celá doprovodná kapela dělá své frontlady jen čest, jemná, truffazovská trubka Jeffa Hallama, sólo na džbán Zé Luise Nascimenta, rytmika bubeníka Mathieua Gayouta a baskytaristy Aureliena Calvela dokonale umocnily přirozené charisma zpěvačky, která nepotřebuje spektakulární show nebo kostýmy. Do tranzu dostalo příchozí už jen pohazování havraní hřívou a jednotlivá sóla.

Hindi Zahra dokázala, že škatulky nebo přirovnání nepotřebuje. Příště bude zcela dostačovat její jméno a ostře řezaná tvář na plakátech. A po lístcích se jen zapráší.