Hipster black metal? I dare you, I double dare you, motherfucker! Deafheaven

Dvě hodiny před koncertem pršelo. Kolik lidí začne tím, jak se to právě hodilo ke koncertu. Vždycky k atmosféře, nikdy k náladě. Objevuje se to skoro tak často jako třešnička na dortu a dort kočičky a pejska. Tentokrát by to paradoxně mělo i vnitřní souvislost – vyjma merchborce a barmanů byli promočení až na tu kost všichni.

Tengri. Zůstává mi otázka, proč jsem je neviděl už dřív, nepátral po jejich hudbě a dostal se k nim až teď. Za to ale bez výhrad a okamžitě. Náladotvorný poštovní metal, kde housle nejsou jenom na parádu a neztrácí se v mezichlebí dvou kytar a basy, co buří jak dělo, aniž by rušila, jako vrtačka během sobotního rána. Po prvním poslechu možná odvážné tvrdit, měl jsem dojem, že v instrumentální hudbě Tengri jsou housle na prvním místě. Kritičtější rozbor si nechám na jindy. Něco mi ale říká, že další šance nepřijde jen tak. Spolu s dalšími věcmi na OFFu tenhle týden rozhodně objev měsíce.

Jak se hraje s šestadvaceti stehy na tváři? Ptejte se basáka DFHVN. Byl statečný a nehnul ani brvou. Ponaučení? Nefoťte si v Polsku nacamrané lidi. Kde byli všechny ty antony a ambulance, co v Katovicích jezdily preventivně čtyři dny čtyřiadvacet hodin? Tam na rozdíl od Prahy nazvučili a vystřelili bez varování Dream House, na kopci vytvářeli napětí zaseknutou smyčkou. Sedmička je celkem narvaná a pár přede mnou se začne líbat. Zaplaťsatan z kotle se rázem stane symbiotický organismus, masa, kde když jeden udělá pohyb, udělají ho všichni. Ne, to neznamená, že se spustila hromadná žužlačka. Znamená to, že Praha přestala mít zkřížené ruce a kývat hlavou. Jak se dostat z konce kotle až na jeho začátek? George Clark skoro po každé skladbě, téměř šeptem, říká „closer, closer, closer“. A já se najednou dostávám blíž, blíž a blíž a dívám se mu do očí a říkám si, že ten jeho pohled by vyděsil i sociopata.

Od doby, kdy tu byli naposledy, se toho mnoho změnilo. Sestava je jiná, set je jiný a dost možná i složení publika. Clarkovy pohyby působí jako ruce dirigenta, který vede neviditelný sbor, zvrhle a zvráceně krásné symfonie. Vím moc dobře, jak je důležité se dostat někam jinam, na jiné místo, takže mu to beru, od košile zapnuté až ke krku přes fešácké botky až po nepřítomný pohled doprovázený jemnými gesty. Jako z desky, mezi Dream House a Sunbather spustí instrumentální předěl Irresistible. Už v Polsku jsem si všiml, že si Clark v některých pasážích začal hrát se svým maniakálním vokálem, přidávat linky a lehce měnit polohy.

Nový vál, From Kettle Onto the Coil. Lopaťácký metalový riff rovný jak pravítko? Chápu, že kuci se možná chtěli vymanit ze zvuku, kterým se stali snadno rozpoznatelnými, a chtěli zkusit něco jiného. Ani napodruhé jsem se k tomu nedostal. Poslední song, Pecan Tree. Co z toho vychází? Že kromě Vertigo hráli celou opalovací desku. Je to dobře nebo špatně? Vzhledem k tomu, že Sunbather je zvukově i kompozičně posun od starších věcí, dává to smysl a naživo to maká. A protože jsem cestoval celým klubem, můžu říct, že zvuk byl parádní úplně všude. Oproti Polsku nakonec přídavek, jedna stará, Unrequited. Kerry podává Clarkovi panáka, ten ho zas podává do davu před sebou. Shoegazová vybrnkávačka opět vytváří napětí, než se to rozkotlí v šílenou i zasněnou sypanici. Takhle se hrají přídavky. A tenhle koncert? Spoko, spočko, spočínko. Beze srandy, nejintrovertnější a zároveň nejbezprostřednější metalová kapela pod sluncem. Život je plný rozporů a tenhle hype zas oprávněný.