Hlasitě, kouřmo, stroboskopicky, s citem (Lunchmeat Festival 2025)

Je sobota večer a podzemí pražského Veletržního paláce je plné lidí, kteří v naprosté tmě netrpělivě čekají na příchod jednoho z headlinerů letošního festivalu Lunchmeat. Prostorem, který je jinak běžně využíván jako divadelní scéna Studia Hrdinů, najednou začne obíhat světlo se zdrojem uprostřed stage. Rotací připomíná maják, což podporuje i nahrávka mořských vln, která se čím dál silněji line sálem. Světelný kužel zpomaluje a zvětšuje průměr, až je publikum osvíceno sytě modrou barvou a před něj se postaví Danny L Harle. Průkopník současného popu, který působil v labelu PC Music a spolupracuje s interpretkami jako Caroline Polachek nebo Dua Lipa, spouští hodinový energií nabitý DJ set, ve kterém míchá temné klubové techno s hity velkého i alternativního popu.

Jen pár hodin předtím na stejném místě vystupovali brazilští multidisciplinární umělci Yan Higa, kterým ve znepokojující performance odpadávalo protetické prodloužení končetin, zatímco prezentovali experimentální produkci doplněnou o vlastní vokály. Lunchmeat pojímá elektronickou hudbu v celé její šíři. Od mainstream po alternativu, od ambientu po numetal, od Brazílie po Japonsko. Stal se tak jedním z nejzajímavějších hudebních podniků u nás, kde je mezi lidmi slyšet nejen čeština, ale i němčina, angličtina, polština nebo španělština.

Lunchmeat ale není jen promotérskou skupinou, která dává důraz jak na poslechový, tak na vizuální zážitek. Dlouhodobě se stal hybnou silou, která udržuje, kultivuje a pečuje o prostředí české elektronické scény. Kromě koncertů probíhajících od čtvrtka do neděle se konaly akce po celý týden na různých místech Prahy, kde se objevily filmové projekce, workshopy, rozhovory a sympozia. Šíře záběru umožňuje, aby se jednotlivé události týkaly různých odvětví digitálního umění, raveové kultury nebo samotných vystupujících. Před jedním z večerních programů se konal veletrh a přehlídka žánrových labelů.

Kromě toho se Lunchmeat snaží vycházet vstříc i publiku, například tím, že udržel ceny vstupenek na stejných cenách jako minulý rok a nedošlo na žádné průběžné zdražování po vlnách. Přímo na festivalu pak jde najít „stánek snížení rizika“, na který se dá obrátit při pocitech neklidu, ať už je jejich příčina jakákoliv. Klubová a koncertní stage ve Veletržáku se liší hlavně velikostí, když si to hudba žádá, lidi na klubové si posedají a na koncertní začnou tančit, nebo si naopak lehnou.

ČERPÁNÍ Z PŘÍRODY

Zatímco koncertní hala se stupňovitým hledištěm mění design pódia podle potřeb jednotlivých vystupujících, klubová zůstává po celý víkend stejná. Nad publikem visí kruhová ocelová konstrukce, která drží čtyři LED panely, čtyři svazky dřevěných samorostů a několik reflektorů. Střet technologického a přírodního dává smysl, protože zasazování motivů krajiny do hudby je něco, co lze slyšet i vidět u mnoha vystoupení, i když v každém trochu jinak. Ostatně i displeje často promítají pixelové animace ryb a samotný vizuál festivalu, který se promítá na schodišti mezi vstupem a podzemím, nabízí záběry přírody, přes které přeskakují digitální štítky s názvem akce.

U Whatever the Weather se odkazy na přírodu a podnebí nabízí, protože s nimi dlouhodobě producentka Loraine James, která za projektem stojí, pracuje a staví na nich celý koncept alter ega. Za mixážním pultem stojí ve větrovce a klidnější ambientní pasáže se zvuky tekoucí vody nebo šumem větru občas prorazí bicí smyčkou, která kdyby nebyla digitálně rozsekaná a poškozená, tak by mohla být solidním základem pro jungleový hit. Obě složky se čím dál více rozchází až do bodu úplného nesouladu, ale v závěru se vrátí do souhry v rytmu určeném zvukem na pomezí kapající vody a ťukáním na sklo.

Aitcher Clark doplňuje hudbu nahrávkami potoků, ptáků nebo hořících větviček. Podkres je ale intenzivnější, dlouhé dronové plochy jsou ve vlnách posíleny nebo oslabeny dunivou basou. Příliv a odliv se odráží nejen v rezonující hrudi, ale i v projekcích OXOO, které prochází přes několik vrstev vlnící se průsvitné látky, což přidává pocitu organičnosti a živelnosti celého setu. Obzvlášť když je slyšet praskání ohně a sál je pohlcen v oranžové barvě a kouři.

Vlastně by do této kategorie šel zařadit i AV debut Ursuly Sereghy Growing in the Dark. Interpretka v bílém pouští vlastní experimentální produkci s vizuály od nismo a realitycongress, na těch je zobrazena krajina velmi blízká té pozemské, ale s fantasy nebo mimozemskými prvky. Do mytologických krajin přesouvá i dvojice mʊdʌki a phonon, která k tomu využívá i akustické nástroje, zvukově podobné cimbálu nebo sitáru.

INTIMITA V HLUKU

Účinkující, kteří pojali vystoupení vizuálně minimalisticky, to vynahrazují intenzitou hudby. Meditativní ambient Malibu osvětluje jen otáčející se bodové světlo, ovšem tracky mají tak hlubokou basu, že otřásají backstagí. Dvojice Ego Death je schovaná v modrém oblaku kouře, zatímco jejich grandiózní smyčcové kompozice odráží turbulentnost rozpadu ega. Italský producent Heith, viditelný pouze jako silueta podsvícená agresivně blikajícími stroboskopy, dosáhl kombinací distorzovaných i neupravovaných vokálů velmi melancholického a nostalgického zvuku čerpajícího stejně tak z folku jako trip hopu. Emoce citlivosti a jemnosti jsou v pozadí velké části koncertů a slouží jako pojítko, které změť smyslových vjemů drží pohromadě.

Íránsko-kanadské bratrské duo Saint Abdullah s irským producentem Eomac produkují dub doplněný o nahrávky ze života na Blízkém východu, ať už je to zpěv muezzina, dialogy nebo jen každodenní ruch. Dotváří tak zvukovou složku k souběžně promítanému filmu A Forbidden Distance režisérky Rebeccy Salvadori, který pojednává o imigrantské vykořeněnosti. Concert Hall se houpe do rytmu a sleduje záběry z VHSek.

S vlastní žitou, potenciálně traumatickou zkušeností se vypořádával také Rainy Miller na letošním albu Joseph, What Have You Done? Stejný název nese i jeho číslo a stejně jako deska je vystoupení velmi surové a emocím je nechán volný průchod. Hudebník navíc využívá intimity Club Stage a srdnatý projev vede přímo mezi lidmi. „You was born to be nothing / And you was born to be a star,“ opakuje, když se rozhlíží a ukazuje do davu. Přestože má na hlavě červeně svítící čelovku, tak se často pro velkou část obecenstva ztrácí, a to je odkázáno na vizuály s gotickými motivy, chladnými záběry severo-západní Anglie a z jeho boxerského tréninku. Finále je hlasité, plné kouře a blikajících světel.

Lunchmeat dokazuje bohatost a rozmanitost současného audiovizuálního umění, zároveň ale ukazuje, že i při odlišnosti přístupů se objevují témata, která se opakují a zkoumají z různých stran. Ne všechna vystoupení jsou taková, některá jsou zkrátka řemeslně skvělými a zábavnými DJ sety, což samo o sobě vytváří prostor, který zapadá do širší koncepce. Motto „See you dancin’“ tuhle ideu shrnuje a poukazuje na hnací motor, stejný jak pro české, tak i pro zahraniční umělce a umělkyně, stejně jako pro různorodé publikum.