Hlavně si stanovit priority (The Oxx, Ufomammut a další)

„Hlavně by sis‘ měl stanovit priority, vole. A koncerty to nejsou, jako sorry.“

No jasně…

Vybírat fesťáky podle města konání neumím, stejně jako kluby jen podle dramaturgie, ale splnit slib je holt záminka pro setkání vzdálených stejného druhu. Nic není náhoda, jakkoliv si to neplánujeme. Muzika vetuje.

Zapsali se mi do podvědomí jako ‘poslední mladá kapela, co za něco stojí, takovej rokenrol, no‘ a lituju nejživelnější momenty setu, co diktuje cowbell a slyším je přes vstupní dveře. The Oxx. Nejkratší šortky, nejzpocenější bubeník, nejsoučasnější outfit jako z lookbooku Golf Wang. Jednou mi zpěvák Title Fight doporučoval desku Electric Flower Circus od GIVE a podle mě tam tihle tři výrostci z Mělníka byli. Možná jen kousek vedle, ale není se za co stydět. Holt sociální aspekt akce neobcházím, a ani nechci – přijít o fantazírování na téma bublinková folie namísto neprůstřelného kevlaru, kolik by to stálo a za kolik views vyměnit pádem z mrakodrapu zpřelámané ruce? Fandův facepalm vydá za veškerý marketing. Just for Being jsou šprýmaři, kámoši, štramáci a makači, vůbec mě nepřekvapuje, že dneska benefit, dneska ho zavíraj‘. Dneska na Sedmičce – v klubu, co mě omylem směruje strmě nahoru, když padám z kopce. Dneska mě najdeš ve slanejch mapách, vlastní hrnky v držce s kafem, zlomený srdce zametu pod koberec a počkám si na půlhodinu pod zemí.

Usnula. Jak dlouho vydrží basák škrtit a nepustit jediný tón? Pár dní později, ve městě, co zbytečně nenávidím, se budou metloši rozplývat, jak to Britové odpálili s grácií, co desky zastiňuje, já do poslední chvíle netuším, jak se jmenujou, jen tuším, že vítr nevane ze zatuchliny. Nabízí se vtip, jak dlouhé zpoždění znamená dva celé sety grindových kapel, dneska opačně, akademická půlhodinka s taxikářem z Chorvatska a lekcí ž vulgární češtiny, stihne se toho mnohem víc, než předvede Usnea a prostoru má dost a dost. Na desky nemám čas, ono je to s pomalými žánry stejně dost ošemetné, každej ví. Tofudík za kapely, co trčí a ční, tlačí a čpí. O těch až zítra, dneska hrajou Toufar, ale odkud se kurva vzali, jak je to dávno a v čí prdeli jsem tou dobou měl hlavu, se už asi nedozvíme. Odkazů k postrocku, sludgi a emocoru je naštěstí plná zpovědnice, kluci se toho nebojej a smrdí z nich zpocená suverenita a oddanost tomu, co hrajou, byť jednookým při letmém pohledu na kluky nedojde, jak by tohle kdy mohlo fungovat, navíc když se kytarista schoval před pódium a kapela půl koncertu působí jako trio. Rada? Pokud se někdo nevejde na stage a stojí před ní, má povinnost bourat! Pravda? Moc fandím, moc se těším, moc se omlouvám. Moc.

Přiznejme si, že doom metal je v drtivé většině čistá nuda. Soutěž o nejfousatější sabbatovský riff nebere konce. Naštěstí tu jsou kapely, které člověku vracejí víru v tenhle žánr – a italští Ufomammut rozhodně patří mezi vyvolené. Stále mají buldozer v srdci, samozřejmě smysl pro riff, pořád umanutě válcují svým zfuzzovaným bigbítem a v pomalých tempech se obratně vyhýbají klišé.

Můžu s panem pořadatelem nesouhlasit? První kroky nadpozemských dupáků by mi šly, pak už se ale choreoška zlomí v praskání tančících kostí, srdcebeat uhánějící se zpocenýma peřejema o závod, do minut jsem durch, mám pocit, že mi z popraskané lebky vyteče zrak a voni si to tihle tři neandrtálci z italské kosmické lodi rubou hlava nehlava, jako by se nechumelilo, jedna hymna za druhou, šňůrné k desce rovná se sprostě ji přehrát a kdykoliv se publikum chytne na potlesk, zrychlit a přeřvat snahu o zpětnou vazbu hlasivek nejrpv rokenrolovou vypalovačkou a hned nato zpětnou vazbou z lampových detonátorů na reproboxech. Příjemná bolest, z podlahy sesbírané zuby navlíkám na šňůrku, ručkuju pod kopec, obcházím bar Újezd, kde mi nad ránem smrděly křivdy i lítaly vzpomínané facky na prasáckou držku jednoho oplZlouna, stíhám tak tak plechovku Dr. Peppera z večerky a zase se šplhám nahoru, na věčnost, do Eternie, tam, kde mi Stoláč akustickou one man-show znovu vyrazí dech, tam, kde mi osolí tvářičky, tam, kde se později ve vzpomínkách na jinde smiřuju s celibátem i loučím s posledním úlomkem krevní pumpy, kde praskající dřevo na kolečkách krájí holeně, kde začíná cesta na koráb, kam nás nikdo nepozval, kde začíná nová éra a ta nekonečná se znovu opakuje. Tam.

After the boys of summer are gone.

Neopírám si bradu o mikrofon zrovna často, ale když už, tak jedině na výzvu zprasit přímočarou jednohubku Covered Truth, narušit harmonii kouskem kakofonie, což ocení ten jediný Kaliforňan, co chce před klubem připálit Startku. Dokud mám zuby. Napsal jsem stokrát, a nejsem sám, kdo nepamatuje, že už to není, co bejvalo, připomínám: nejobyčejnější kapela nejlepších kámošů, co jen tak hrajou. Jdou hlavou proti zdi, srdce na dlani, záda srovnaná, oči dokořán. Neznám moc kapel, co umí krásněji zužitkovat tři barvy a polohy hlasů, zároveň samoúčelně nepřemrdat písničky, vyvolat povodeň i pobublat kotlem, dojmout nebo nasrat? Všechno to hrozně maká, od zlaté desky Too Many Ghosts zase kousek vedle – totální hymna! Že dvě skladby přetáhnou, nikoho nesere, ta diskotéka, kde se přiznaně křepčí na hitovky, co protekly klystýrem nevkusu z dob a míst, kde čas a soudnost couvají, může klidně počkat a zejtra je asi taky den z nejzásadnějších, možná i proto rád prchám od rodné hroudy do metropole nejsilněji zmítané předvolební paranoiou. Čekají mě týdny pohrdavých pohledů a zklamaných zad namísto pozdravu a vás možná období bídy, můj svět je ale furt stejně v hajzlu, ať už si z urny vytáhne vítězné parte libovolný ze zmrdů. Stačí?