...písničky o lásce. A o drogách, to je podobné.

V podzemí Krymské č. 12 se odehrává čím dál tím víc zajímavých akcí. Tentokrát do Café V lese zavítal east coast noise-rock v podání Sightings, kteří zrovna vydali nové album Terribly Well. Ádvojka správně usoudila, že je zbytečné hledat support, který by se jejich noisovým stěnám vyrovnal, a vsadila na mnohem odlehčenější kapelu – Depakine Chrono z Českých Budějovic.

Ti prý hrají písničky o lásce. A o drogách, to je podobné. Před svojí letní tour po Evropě evidentně hodně cvičí, a i když se o nich ani normálně nedá mluvit jinak než v superlativech, teď pouze v supersuperlativech. Dvouprstý tapping na kytaru se zase tak často nevidí a v takovémto až mathcorovém podání se každý kýčovitý rockový riff promění v grotesku. To mají ostatně společné s hlavní kapelou večera, jen u Sightings je to groteska podstatně temnější. Kytara a bicí v dokonalé (dis)harmonii, oční kontakt ani není potřeba, dlouhé songy taky ne. „Já tě neslyšim,“ pravil bicák, „Sem podlazenej, ty mi jen nerozumíš.“ My jim rozuměli.

Šeď Brooklynu, monolitická zástavba baráků s požárními schodišti ve stínu mrakodrapů shlížejících z protějšího ostrova. Lidé hledající svoje sny, muzikanti hledající svůj sound. Sightings pohřbili sny, zničili sound a ještě mají tu drzost s tím objíždět svět. Do policejní hodiny zbývalo padesát minut, které vyplnili svěžím noise-rockem obráceným do minulosti. Dominance rozbitých tónů v ostrém kontrastu se zasněným a přesto rázným hlasem Marka Morgana zněla jak rozbité rádio, na kterém vyhrává Bruce Springsteen. Headbanger riffy, které si nikdo nestačí užít, protože po pár sekundách Sightings přeladí rádio na frekvenci nicoty a šumu. Totální destrukce rockových skladeb, které připomenou jen občas příjemné melodie pohřbené pod nánosem hlukové špíny. Tohle všechno v neutichajícím doprovodu tikající basy a extatických bicích.

Zvláště zběsilá hra na basu Richarda Hoggmana dělá z této skupiny neoposlouchaný styl s mnohými vlivy zvláště z let osmdesátých a ve chvílích, kdy si basa s kytarou předávají tvrdý rytmus bicích, je vidět, že se energii snaží vybít všemi možnými způsoby. Elementární hudební konstanta je izolována a nekonečnou repeticí hnána do neúnosna, gradace bez konce. Nakonec se vrcholu dočkáme, ale jen abychom zjistili, že podobně jako při hřebenové túře po dosažení zdánlivého vrcholu se před náma otevírá zase jen scenérie dalšího cíle. A když už Sightings toho nejvyššího stupně přece jen dosáhnou, najednou utichnou a v nás zůstane prázdno, deziluze.

Poslední dvě písně laděné do monotónního industriálu připomínajícího rytmus srdce vzpomenuly na syrovější období kapely a v tranzu nás ponechaly závěrečným tónům tříštivých sólových stěn, než bez varování poslední slide po hmatníku baskytary, poslední výdech, ukončil koncert. A možná už jsem nadobro ohluchnul, ale klidně to mohlo být hlasitější. Ale i tak – hluk v lese.