Ho Hey: Lumineers

Čtyři roky po vydání fenomenálního eponymního debutu se Lumineers připomněli novou studiovkou Cleopatra. Právě v rámci celosvětového turné k aktuální desce americká trojice v koncertní podobě rozšířená na pětičlennou sestavu zavítala poprvé i na tuzemská koncertní prkna. Folkrocková popelka, která si s debutovým albem málem vyšplápla i na Grammy a která svým hitem Ho Hey bořila hitparády, se představila v prostorech velkého sálu pražské Lucerny.

Z pozice předkapely měl za cíl natěšené publikum zabavit Afie Jurvanen. Kupodivu Kanaďan, kupodivu vystupující pod uměleckým jménem Bahamas. Na pódium ale vylezla kompletní koncertní sestava čítající ještě kytaristku, basáka, bubeníka a vokalistku. Hudebně to byla definice slov mellow. Celé to znělo jako doprovodná kapela Jacka Johnsona, se kterým, jak jsem posléze zjistil, Jurvanen řečený Bahamas spolupracoval, případně mu předskakoval.

Pak už patřila po střechu vyprodaná Lucerna pouze a jenom Lumineers, byť pozornost na sebe stahoval hlavně frontman Wesley Schultz a bubeník Jeremiah Fraites, který si od bicích odskakoval k dalším nástrojům. Což charakterizovalo celý večer. Lumineers vychází z folkových tradic, které dokáží s až neuvěřitelným citem obalit do chytlavých melodií a nápěvů hraničících se stadionovým ocháním a acháním mistrů „žánru“ Coldplay. Přímo křišťálovým příkladem je zmíněná „hymna“ Ho Hey, která z několika úderů kopáku, skupinových výkřiků a repetitivní kytarové linky okořeněné mandolínou vykřesala obří hit. A podobných songů se v repertoáru kapely najde hned několik. Obvinění z vypočítavosti a podlézání vynahrazuje energie kapely při živém vystoupení a ničím nefalšovaná upřímnost. Teď už potřetí zmíněná Ho Hey zazněla hned zkraje večera a dav dostal ještě začerstva svůj nejoblíbenější song, který znal každý znuděný šatnář, a díky přímluvě Schultze zmizely otravné a všudypřítomné mobily trčící ke stropu sálu. Jakože: „My vám teď zahrajeme ten song, na který všichni čekáte, a vy si pak strčíte ty telefony víte kam...“ Zabralo to.

Přestože mezi debutem a novou deskou je ve studiové verzi patrný zvukový posun k ucelenějšímu a až indierockovému soundu, na koncertě drželo vše (nejen zvukově) pohromadě. I přesto, že novinka neobsahuje žádný hit útočící na první signální. Ke zjevné inspiraci se pak kapela s typickou upřímností přiznala dylanovským coverem, během kterého Schultz vyrazil na menší procházku davem. To byla další věc charakterizující celou show, protože došlo v podstatě na každý koncertní fígl. Pódium bylo sice střídmé a vizuálně mu dominovaly hlavně světelné tubovité patvary, ale dojmu velkoleposti napomáhala samotná kapela. Kromě procházky došlo i na neméně oblíbené střílení konfet, pozvání fanouška na pódium, členové kapely se střídali za nástroji (snad jen cello si po celou dobu udržela výhradně Neyla Pekarek), hráči mizeli a znovu se objevovali… Živá show dovedená do dokonalosti v rámci kapely, která by vlastně fungovala i jako sólo projekt svého principála. Pod vší tou přifouknutou bublinou se totiž ve většině případů ukrývají jednoduché melancholické songy pro jeden hlas a šest strun, případně piano. Což Schultz několikrát demonstroval.

Lumineers při své pražské zastávce nemohli zklamat žádného fanouška. Provedení většiny skladeb bylo (i díky podpoře v podobě „přídavných“ muzikantů) ještě velkolepější a chytlavější než v (často komorní) studiové verzi.