Hooverphonic mají na kahánku

Bylo to skoro jako na Queen bez Freddie Mercuryho. Původní a jak jsem zjistila v průběhu koncertu nenahraditelná zpěvačka Geike Arnaert sice ještě neskonala, ale Hooverphonic mají bez ní na kahánku. Vlastně to bylo horší než na Queen, protože ti jsou stylově konzistentní. A to na nich milujeme. Nebudu se vám omlouvat za negativní začátek a pojďme dále.

Neútulná Lucerna s bouchači u vstupu nás vcucne po půl deváté. Nesnesitelně hlasitý elevator DJ - a až do začátku sedíme venku v pasáži na schodech jako Sagi za starých časů. V těch dnešních, kdy se Bio a Dítě budou brzy psát s velkým písmenem (dík D.), chodí na Hooverphonic podivuhodná sorta lidí. Původní, prozřelí fanoušci si za sedm set raději koupí kompletní diskografii, sedí doma a nekazí si vkus ubohou popovou coververzí sebe sama, kterou se belgičtí Hooverphonic stali. Noví fanoušci - korporátní zaměstnanci a slečny, které se chtějí stát novou Lanou del Rey nebo aspoň Lenny. A pak jsme tu MY. My, kteří jsme se museli zklamat na vlastní uši. Zdržujeme se u baru, je nás pár a imaginárně se poplácáváme po skleslých ramenou.

Trpně snášíme nové věci z posledního alba Reflection, a přitom nám mělo být jasné, že se děje něco nekalého už z konkurzního klipu Night Before. Křehkost, plnost, zádumčivost a přesně dávkované frázování Geikina hlasu dokázaly v mém těle vyvolat vlny slastného i bolestného mravenčení. Noémi Wolfs, která s Hooverphonic zpívá od roku 2010, snad ani nemá špatný hlas, jen jiný, málo naléhavý, slabší a necharismatický. Ze splývajících nových songů trčí dokonalé hity minulosti jako Eden, 2Wicky, Mad About You či Vinegar & Salt v novém pouťovém aranžmá. Je to smutný poslech. Jako by si Callier a Geerts chtěli vydělat na nové auto. Pauzy zbytečně prokládají vycpávkovými proslovy a Noémi mlčí jako zařezaná. Srdce zůstalo někde daleko, v pozadí, zmodralo a ochladlo. Nezachrání to ani bondovka Anger Never Dies, která se snad jako jediná přibližuje starým dobrým časům. Mix starých a nových věcí, neuspořádaný, jako duše rozvedeného pětačtyřicátníka bezcílně lovícího mladé nanynky.

Koncert jen stvrdil definitivní posun Hooverphonic od trip-hopu, elektroniky a psychedelie k popovým popěvkům, které završují klišovitě opulentní videoklipy. Jako jeden z důvodů odchodu uvedla Geike neochotu mužské části kapely dát prostor jejím nápadům. Teď by se vám chlapci nějaký hodil. Kam odešla má milá Jackie Cane?