Hop a je tu Prokop! (Karlín Forum)

Překvapivý zážitek z vánočního koncertu Michala Prokopa a Framus Five a početných hostí, pořádaný United Islands of Prague, na kterém nebyly téměř žádné fronty, a to ani na dámských toaletách, během koncertu měl každý z návštěvníků dostatek místa kolem sebe, vše běželo jako na drátkách a navíc s výborným zvukem. Nevídáno, neslýcháno. A nevydýcháno.

Po akademické čtvrthodince se nenápadně zjevil Michal Prokop i se svým početným muzikantským ansámblem a zahájil koncert písní Poprvé a naposledy ze studiového alba Poprvé naposledy z roku 2006. Hned poté všechny přivítal a příjemně a bez zbytečného patosu začal bilancovat nejen krásné ztráty uplynulého roku. Pětadvacáté listopadové výročí, tři roky od úmrtí Václava Havla, úmrtí Petra Skoumala, dvorního skladatele, jehož jméno bylo vzpomenuto ještě několikrát. Michal Prokop se svědomitě snažil nikoho neopomenout. Jak při křtu reedice desky Kolej Yesterday, od jejíhož vydání uplynulo právě třicet let, tak při křtu DVD Krásný ztráty finále, byl postupně přizván na pódium početný dav těch, kteří za oběma počiny stáli. CD bylo na závěr pokřtěno čestnými hosty, kteří ač měli být tři, byli pro ten večer pouze dva. Matěje Ruperta bohužel stála šipka, skočená do lidského bazénu pod pódiem, nohu. Desce tedy požehnal Vojta Dyk, který si spolu s Michalem Prokopem zazpíval Blues o spolykaných slovech, a Sára Vondrášková alias Never Sol, která se ujala Staré písně. Sára coby studentka Michala Prokopa, který mimo jiné učí i na Filozofické fakultě UK, přihodil Sáře ke splněné zkoušce ještě úlohu kmotry. Na úplný závěr po značných ovacích si ještě kmotři společně s Michalem Prokopem jako přídavek zazpívali píseň Zvolna, kterou v roce 1990 Prokop nazpíval se zpěvačkou C & K Vocal Helenou Arnetovou.

Kromě osvědčených songů jako Kolej Yesterday nebo Bitva o Karlův most, otextovaných na jevišti přítomným Pavlem Šrutem nebo Jiřím Žáčkem, který je podepsán pod textem zmíněného Blues o spolykaných slovech, došlo samozřejmě i na písně nové z poslední desky Sto roků na cestě (2012) jako Kartáček na zuby, Stodolní, Sto roků samoty nebo Zatmění. Vznikla tak příjemná kombinace, při které se dalo jak příjemně bilancovat, tak vzpomínat a nebo pomalu ale jistě osnovat plány budoucí.

Co Michal Prokop během večera řekl, to sedlo. Působil radostně a po jevišti skotačil a poskakoval bez ohledu na křížky. Na všech přítomných bylo znát, jak si koncert užívají a jak je hraní baví. Po pravici a levici měl své věrné – mistry nástrojů – houslistu Honzu Hrubého a kytaristu Luboše Andršta, kteří si spolu povídali beze slov. V brilantních sólech si odpovídali a snažili se nachytat, Michal Prokop mezi nimi přebíhal a podporoval je ze všech sil tancem vítězství. Přidali i pořádnou dávku blues, odkazující k základům, ze kterých muzikanti vzešli a zůstali jim věrní po celý život. Láska je protijed a blues prazáklad.

Vojta Dyk poznamenal, ještě před tím než polil desku šampaňským, že během pátrání po tom, co je to lidská hodnota, došel k závěru, že lidskou hodnotou úctyhodné trvanlivosti je právě Michal Prokop. Dav pod pódiem se skládal ze zástupců mnoha generací, někteří slyšeli Kolej Yesterday ještě na koleji, někteří doma v obýváku z tátova gramofonu, někteří v rádiu. Ať tak či tak, ani rádia, ani obýváky a ani ty koleje už tu možná nejsou, za to ty desky se stěhují stále s námi a koncerty si najdeme, ať jsou kdekoliv. Nejpozději zase za rok.