Hořekující skřet a metalová hypnóza Oranssi Pazuzu

Nová Chmelnice na Žižkově je místo se zvláštně využitým prostorem - dva bary a zvuk, co se tříští o rozlehlé stěny, a většinu času tak způsobuje nepříjemnou ozvěnu. Upřít se mu však nedá jeho prostornost. A taky snadno zaslechnutelné reminiscence na minulost i narážky na věci budoucí: „Deš v dubnu na ty Cannibal Corpse?“

Už dlouho si nepouštím k tělu jiné provinile rozkošné kapely než ty, které v se rámci žánru činí buď s naprosto čitelnou nadsázkou, anebo ty, které vážnost snoubí s přesahem. Právě díky náležitosti k první kategorii příjemně uběhla necelá hodina s Mallephyr, tedy s několika delšími deathmetalovými kusy. Působivě roztrhané rukávy, spousta místa i pro kratší vlasy a civilnější vzhled. Následující Desire for Sorrow naopak působili křečovitě, až komicky: megalomansky ověnčené pódium, dotažená vizáž a black metal s několika málo nesnesitelně oposlouchanými a jednoduchými postupy, profánní v naleštěném kabátě.

Už při prvním poslechu Värähtelijä, čtvrté řadovky finského dostavníku Oranssi Pazuzu, se na mysl kromě fascinace vkrádala i otázka: Co tam jako budou ty metaláci dělat? Snad víc než polovina alba totiž pracuje s pasážemi, které jsou - ač nervózní - umírněnějšího tempa, jiné zase s rytmy údernými, ale nepravidelnými.

S výjimkou jediné skladby si přehráním nového alba udržela kapela pozornost po celý set, který byl odehrán jen s minimálními pauzami. Pronikavá dynamika, ten neustálý tlak je přítomný na desce, ale i naživo. Démonické klávesy, na něž Evill umí hrát i mikrofonem, vícepolohový hlas Jun-Hise, zlostný jako hořekujícící skřet, a přitom bez směšných konotací.

Narušování metalové estetiky, korzety počínaje a žánrovou vyhraněností konče, se v poslední dekádě vynořuje tolik, že kapela s vlasy maximálně po ramena, s telecastery a psychedelickými synťáky nepřekvapila, jen potěšila. Proti řádění v důsledku silné hypnózy žádné námitky.