Hra o tóny s Piano Interrupted

Jarní měsíce nemusí být v hanácké metropoli jen o kytkách. Mladší ségra slavné Flory Olomouc má totiž přízvisko „divadelní“ a program natolik pestrý, že by tomu jeden nevěřil. Krom kumštýřů z oboru „prkna, která znamenají svět“ můžete na zdejších scénách snadno narazit i na nejednu velezajímavou hudební entitu. Jednou takovou jsou britští Piano Interrupted, kteří k nám dorazili z Ostrovů na jediný večer, aby tu odehráli exkluzivní koncert. Klavír, basa a hromada udělátek. Svou náruč jim láskyplně otevřel léty prověřený Jazz Tibet Club, svá srdce pak od deváté večerní početné osazenstvo příjemně zaplněného sálu.

Vyplatilo se přijít v předstihu, nejlepší fleky mizí rychlostí blesku. Lidi natěšení jak Katka Neumannová před prvním sněhem, pivka, potlach, rozšířené zorničky. Zvučí se o sto šest, soundman i dramaturg obětavě kmitají sem a tam. Klub, neklub, zázemí je v lidech a tihle kluci dýchají pro hudbu. Jak asi zní „Nabouraný klavír“? Bubeník prý zůstal doma, asi se mu nechtělo tahat s bagáží přes kanál. Trio na pódiu vypadá připraveně. Ještě honem v zákulisí vyměnit trička za slušivé košile a jde se na to. Sympatický úvod obstará od pultu mašinfíra Franz Kirmann a několik předchystaných českých vět. Usměvavý Tom Hodge zasune bokovky pod klaviaturu černého křídla a potemnělý prostor vyplní elegantní zvukomalba.

Záhy ji však umně začnou narušovat elektronické (pa)zvuky. Chvílemi to vypadá na volný experiment na bázi free jazzu, při soustředěném poslechu však vyplouvají na povrch jemné kontury a zřetelné tempo jednotlivých skladeb. Tyhle kousky jsou jeden vedle druhého promyšleny do posledního detailu. To, co se tváří jako improvizace, je ve skutečnosti precizně promazané soukolí atmosférického jukeboxu. Celé to působí neuvěřitelně lehce a svěže. Tohle není klasika v novém, to je nová klasika. Klapky versus čudlíky. Spolu, bez sebe. Oba se snaží vnutit svou hru tomu druhému. Marně. Dohadují se, pošťuchují, uzurpují si prostor. A to celé jen pro to, aby o pár taktů dál společně zatáhli za jeden provaz. Basák to zprostředka splétá dohromady a dělá těm dvěma rozhodčího. Jako by spolu v jednu chvíli komunikovali tři různé živočišné druhy. Pevný souzvuk ukrytý pod ruchovým bludištěm. Snová náladovka.

Tepavé beaty se strefují přesně, klavír je pod palbou. Drží však pozice a postupně přechází v etudovitý protiútok. Nechápu jak, ale funguje to. Symbióza netradiční, avšak naprosto dokonalá. Podmanivý rytmus místo melodie, příležitostný, živě nasamplovaný beatbox místo zpěvu. Hudebníci si společné hraní užívají, vystupují skromně, nenuceně a se zalíbením sledují nadšené reakce publika. V pauzách zmiňují arabské vlivy, dojde i na přiznanou nirvanovskou inspiraci v podobě zakuklené Smells Like Teen Spirit. Problém nastává až v samotném závěru, v repertoáru už nezbývá žádný materiál na přídavek. Situace se řeší s humorem a z nekonečného potlesku nadšená trojice nemá problém zopakovat libovolnou položku setlistu. Tohle publikum si jednu extra porci navíc zaslouží. Nikdo není proti.