hRaČiČkY-tAnEčKy. tUnE-yArDs

Minimálně dva hudební nápady denně si naordinovala Merrill Garbus při skládání nejnovějšího alba tUnE-yArDs – Nikki Nack. I proto se při prvním poslechu není těžké utopit v záplavě rytmů, melodií, aranží, popěvků... Ti, kteří se z toho vyhrabali, nemohli chybět na zmenšené ploše MeetFactory s téměř divadelně zasunutým jevištěm, kde nutno říci remizovali domácí Češi s cizinci, jejichž původ byl podle všeho většinově americký. Že by vznikající syndrom kultu přenášející hranice? gRoUpIeS?

Může koncert působit jako francouzská němá groteska? To když se dvě doprovodné zpěvačky líce na líce z každé strany přitisknou k Merrill a všechny tři otevřou ústa na dlouhé sekundy dokořán. Němý úžas tváří v tvář vděčnému publiku, tváří v tvář sebe samých, přehnaná exprese sedne k extrovertní hudbě. Tanečně-dramatická choreografie dotvářela vystoupení podobně jako to dělá například St. Vincent. Na rozdíl od její předstírané chladné teatrálnosti Merrill působí víc jako totální crazy girl, Pipi dlouhá punčocha, chcete-li. Vše je tak trochu přitažené za vlasy a záměrně nedokonalé, prostě uvolněné a hlavně perkusivní. Trapné až milé, milé až hravé, hravé až zábavné. A hlavně taneční. Jako když sledujete dítě. Hračičky, tanečky, tluče bubeníček, tluče na buben. To vše platí vyjma samotného zpěvu, na který si naopak Merrill perfekcionisticky potrpí. Trylky, povyky, výkřiky a rozfázované chorály zvládá úplně s přehledem, podpořená hutnou basu jediného stálého člena projektu Nata Brennera.

Před nejintenzivnějšími momenty koncertu – Bizness nebo Gangsta, si Merrill beaty sama smyčkuje. S očividnou radostí bere u skladeb z W H O K I L L do rukou ukelele a úšklebkem glosuje smějící se publikum, se kterým mezi songy vede nefalšovaný dialog. Neotřelé aranže drží pozornost a hodina a půl uteče zatraceně rychle. A to nesnáším dlouhé sety. Ale každá píseň je tak jiná od druhé, tak jiná od studiové verze, že není čas dívat se na hodinky. Hey Life nebo přídavek Water Fountain zrychlují a zrychlují. I’m running runinng, až je konec.

Mnozí by mohli z až nechutně optimistické hudby vyvozovat, že celá kariéra tUnE-yArDs je jedna velká jízda v lunaparku s cukrovou vatou v ruce. Na to Merrill dodává: „Není to jen blbnutí s loopovacím pedálem, samá zábava, všechno růžové a pak aplaus. Ten aplaus skončí, když skončíme tour.“ Skončí, ale že byl dlouhý!