Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Z hudebního festivalu Faun jsem kvapem spěchal mezi fauny, dryády a hejkaly do Kabinetu múz. Po improvizačním běsnění na JAMU mě vábilo zklidnění, ba možná usebrání, nabízené poslechem mysticky opojného dark folku, který dává vzpomenout na mlžné hvozdy i lidové rituály. Třídenní miniturné tu začali Tábor a Cardo & Decumanus. Kdo chodí do lesa výhradně za deště a má rád škrábance na vybledlých fotografiích, jistě nebyl jejich tajemnou atmosférou zklamán.

Na set jednočlenného projektu Cardo & Decumanus se mi povedlo napojit až ve chvíli, kdy jsem zavřel oči. Intimní verše místy odkazující na básně Jiřího Wolkera, jindy opěvující středočeské Brdy, se zkrátka zdály v přesvětleném sále jaksi až příliš obnažené. Proto bylo lepší se vůči okolí izolovat, nechat blaživé tóny akustické kytary, foukací harmoniky a zpěvu, aby si samy našly cestu do mých uší. Zvukem Cardo & Decumanus upomínal na tradičnější písničkářské spřátelení country a folku. Na jediné studiové nahrávce Pospolitost sice zaznívají také housle a bicí, nicméně v živé one-man-show to skladbám slušelo rozhodně víc. Působily méně stylizovaně, vtahovaly především přirozeností.

Když dohrál, z reproduktorů se rozezněla skladba Screen Shot od Swans. Jako by svým mysteriózním vyzněním vytvořila vhodný odrazový můstek pro Tábor a překlenula tak hřejivý folk do méně jednoznačných a chladnějších spodních proudů i tónů čtyřčlenné kapely. Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel. Nevidí se moc často, aby první deska, jíž navíc nepředcházelo žádné EP, tak jasně definovala, jak chce kapela znít a jakou estetikou se profilovat. Nebylo třeba něco hledat, už se našli. Nové album Údolí hvězd bylo neméně zdařilé a já si obě desky v den koncertu vychutnal ještě jednou – při delší procházce lesem, napříč oborou Holedná.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Koncert Tábor otevřela jejich patrně nejzdařilejší skladba, Jazyky. Ke svůdně táhlé melodii harmonia se přidaly baskytara a bicí, poté mocné tóny elektrické kytary. Umělá mlha houstla, lidi usedali na zem či skládací židle, které jsem v Kabinetu viděl prvně. V průběhu osvětlovaly kapelu zlatavé paprsky světla a zpěvu se postupně ujímali všichni čtyři muzikanti. Tajemná a zádumčivá atmosféra pomalých skladeb ve mně vyvolávala vzpomínky na dětství. Vybavovaly se mi cesty prosluněnými lesy plnými borovic na Vranově i osamělé putování po jesenických horských hřebenech. Je skvělé, že krom Toma Necrococka a jeho vynikajícího alba Lesní hudba, se tu vyskytují další hudebníci, kteří svedou takto sugestivně zprostředkovat dojmovost přírody.

A nepochybuji, že na experimentálních Hradbách samoty, na nichž v červenci Tábor zahrají, si výrazně rozšíří posluchačskou základnu. Nenapadá mě v blízkém okolí jiný festival, kde by mohla jejich hudba oslovit tolik lidí. A koncert v Kabinetu múz mě přesvědčil, že já se jí tam nechám oslovit opět v první řadě, přičemž nadšeným řevem budu odpovídat zpátky.