Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Intimní a tichý duch. Lidé sedící na koberci, který už má ledacos za sebou, sledují klavíry po stranách scény, které v doprovodu světel budí dojem neviditelné předkapely. To už ale nenápadně vchází na scénu šedovlasý Islanďan, usedá za klavír a pomaličku se houpe v rytmu své hry.

V sále je hrobové ticho, bary musí být zavřené, aby nerušily. Každé zakašlání, každý pohyb rezonuje jako nikdy. Arnalds se po úvodní skladbě chopí mikrofonu, rozhlédne se po poloosvětleném auditoriu a poprosí, zda si nás může nahrát. Když z toho nic nebude, nevadí, má něco v záloze. Dobře namotivované publiku spustí hlasité sborové „Á“. „Zdá se, že jsou mezi vámi profesionální zpěváci,“ zajásá Arnalds, usedá zpět ke klavíru a do skladby Þú ert jörðin moduluje nahrávku. Skvělý ice breaker! Publikum se cítí být součástí show, která se odehrává většinou v pološeru.

Doprovod klavírům dělají cello, viola, první a druhé housle, občas bicí a Arnalds působí svými pohyby uprostřed tělesa jako živý metronom, který udává nejen rychlost, ale i náladu. Při hře se občas dívá zaslepeně ke stropu a působí jako němý anděl, který hledá boha v oblacích. Skladba Only the Winds pak intimitu dynamicky rozbíjí a světelná show efektivně podporuje zážitek z hudby. Arnalds se na chvíli chopí mikrofonu a začne vyprávět svůj životní příběh a to, jak začal elektronickou hudbu využívat po autonehodě, kvůli níž měl problém rozhýbat pravou ruku, což „je trochu problém v případě pianisty“.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Následnou tvůrčí krizi pak překonal díky indonéskému svátku ticha, který slaví tamní obyvatelé proto, aby si mohla příroda jeden den odpočinout od lidí. Následuje skladba vyjadřující právě toto ticho a publikum se dostává do jakési hromadné meditace, kterou jen občas prořízne neomalený hlásek dvouletého posluchače. Táhlé a místy zemité tóny houslí, tiché údery do klavíru a dlouhé pauzy vyžadují nebývalou trpělivost a soustředěnost. Absolutní koncentrace přichází i od hráčů, kteří vykazují v konfrontaci s elektronickou složkou skladeb naprostou přesnost, a zároveň schopnost hrát potmě. Jako poslední zazní Near Light, diváci se nadšeně zvedají ze strnulých pozic a freneticky tleskají. Na přídavek si ale musejí počkat docela dlouho.

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu. Arnalds na závěr ocení uvolněnou atmosféru a přisuzuje ji i rockovému sálu, který tolik nesvazuje. Pak spustí 3005, jednu ze starších skladeb, která se údajně k místu s kobercem od piva náramně hodí.