Hudbu vidět, slyšet. Hidden Orchestra v Olomouci

„... no, ti, jak hrajou ty soundtracky k filmům, co nikdo nenatočil.“ Podle útržku konverzace jsme tu byli správně. Jazz Tibet Club je pojem a kde jinde by měli propagátoři ambientních fúzí elektroniky a roztodivných jazzových odnoží koncertovat, když ne ve stylovém olomouckém klubu. Sál se pozvolna plnil a nebylo pochyb, že popularita netradičního seskupení nabírá na intenzitě. Očekávání bylo velké. Minulý rok zanechali Hidden Orchestra v hanácké metropoli skvělý dojem a všichni byli zvědaví, kam se za tu dobu pozoruhodné těleso posunulo. Už při letmém pohledu na stage bylo jasné, že se u kapely odehrál viditelný progres. Bubeníci si prohodili místa, hostujícího trumpetistu nahradil VJ s noťasem, ale hlavně, většinu scény obsadila interesantní konstrukce propojených projekčních ploch, takže jeviště připomínalo spíš kokpit vesmírně lodi než pódium před koncertem. Jediné déjà vu představoval hoch s jednokolkou, který stejně jako loni opanoval první linii v naději, že bude mít dost místa, aby mohl rozbalit své gumové taneční kreace.

Předkapela nikomu nechyběla. Zhaslo se o půl deváté, pětice nenápadně vyklouzla ze zákulisí a zaujala pozice. Uprostřed mašinführer Joe Acheson s nedbale rozpustilou chotí Poppy Ackroyd, perkusisté Tim a Jamie na křídlech, zpoza nakousnutého Jabka vykukoval vizuální inženýr Lumen. Syté melodie si okamžitě podmanily dav, synergie dvou bicích souprav byla impozantní. Bezchybná souhra přešla z respektu ve vzájemné hecování. Joe tiskl basu k tělu, pohledem kontroloval spoluhráče a mezi tóny ještě stíhal štelovat mašinky. Machr. Poppy sběhla od kláves k housličkám, střídala smyčec s drnkáním a dodávala skladbám nenucený šmrnc. Před očima se rodil kolosální sound, který dýchal jako organismus. Dialog obou bubeníků osciloval mezi rozvážnou jam session a preludujícími indiány na válečné stezce. Těžiště setu tvořily košaté aranže prověřených kousků z mimořádně vyvedeného alba Night Walks a dva roky starého Archipelaga. Dostalo se ovšem i na novinku vzešlou ze spolupráce s Clarinet Factory. Škoda, že dechy, s výjimkou pozounu, běžely pouze ze záznamu, více živých nástrojů mohlo už tak vysoce nastavenou laťku postrčit ještě o kousek dál. Ovšem valcha byla milým překvapením.

Vizuální stránka je kapitola sama pro sebe. Na kruhových blánách se živelně střídaly motivy vody a ohně s roztěkanými geometrickými obrazci. Sem tam se objevilo i něco z kategorie samoúčelná úchylárna, ale vždy ruku v ruce s hudebním podkresem. V prostřizích jsme mohli koukat pod ruce jednotlivým muzikantům, které snímaly kolmo umístěné kamery přímo na pódiu. Obrazové přechody dynamicky korespondovaly s prací orchestru, celek působil neuvěřitelně lehce a samozřejmě. Obavy se nenaplnily, video art nebyl pouhou nadstavbou či okrasným doplňkem, funguje jako plnohodnotná součást kompletního projektu a dodává mu nový rozměr. Komunikace s publikem? Ukecaností v souboru nikdo netrpí, v pauzách Joe nanejvýš skromně poděkuje. Není v tom plachost ani ustrašenost, jen snaha nechat za sebe mluvit hudbu a dělat to, co Hidden Orchestra umí nejlíp. Když se při Tired & Awake housle opřely do rytmické hradby perkusí, naskočila mi husina jako už dlouho ne. A tak to bylo po celý zbytek úterního večera až do poslední noty nezbytného přídavku. Kolik kapel tohle dokáže?