I Wanna Die at 69 (King Dude)

Zaklínač ze Seattlu TJ Cowgill nás svou tvorbou pod jménem King Dude oblažuje už víc jak sedm let. Když zrovna nebrnká ďáblovy písničky, rád si tiskne ďáblovy obrázky na oblečení, které pak pod vlastní značkou prodává. To vše, stejně jako jeho notorické řazení do kategorie dark folku či country, kterému přesto stále uniká, jsme už měli možnost si ověřit – viz jeho archivní koncert ve Finalu nebo třeba v Colloredo-Mansfeldském paláci. Že tentokrát padla volba na smíchovské Futurum, snad jen dokládá, že jeho světlo zatím nepohasíná, a to ani s novou deskou Sex. Právě ta vzbuzovala očekávání, jak Dudovi sednou ostřejší, rock’n’rollové pasáže naživo. Ani Drab Majesty nepřicházeli jako neznámá entita. Komu unikl jejich loňský pražský koncert, tomu otevřelo oči letošní album Demonstration, s nímž bledí chlapci z Los Angeles udělali haló.

Jestli Drab Majesty posledně budili dojem hlučného postpunkového uskupení, tuto show uvedli jemněji. Letargické publikum by sice pravděpodobně nenakoply ani tanečnější motivy, ale na plavbu melodickými snovými krajinami a znalecké potřásání hlavou jsou „drábové“ skvělí. V případě Drab Majesty nejde jen o hudbu, druhou polovinu zážitku tvoří vzezření – kdo by nechtěl na chvíli zamrznout v rozjímání při pohledu na dvě androgynní bytosti v pláštích, odkazující k osmdesátkovému new wavu, Bowieho alter egům a estetice béčkových sci-fi a okultních hororů nebo třeba italského gialla? Ledový zážitek násobila ospalá, studená světla a měkké závoje kouře, zatímco do diváků tepaly tu strojové beaty, tu utopené melodie. Představení příjemně splynulo v jeden celek, ale energií nenabilo.

King Dude a jeho banda šli přímo k věci a obecenstvo zelektrizovali hned řízným otvírákem Holy Christos. Dav zhoustl a bylo cítit uvolněnost, kterou frontman s občasným úsměvem či spíše ušklíbnutím šířil. Chvilka s plíživou Leather One, kterou následovaly folkovější formáty Dudovy americany, do jejichž silných melodií prskaly hlučné riffy. Track Sex Dungeon dodal potřebný drive, muzikální výstřely v I Wanna Die at 69 zas nabádaly k jiným nepravostem. Hladce oholený, soustředěný, napjatý TJ působil sice utrmáceně, ale spokojeně. Písně občas prokládal krátkými glosami, jež neměly takový ohlas, diváci si žádali vrchovatou hudební nálož. A nebyli zklamáni – King Dude s chutí naservírovali přídavek o několika chodech.