Imagine there's no DJ heaven/ It's easy if you try...

Pokud si svátečně pouštíte Nilse Pettera Molværa nebo Arve Henriksena, možná vám cestu překřížila také Ki-Oku, společná deska legendárního turntablisty a "kmotra japonského hip hopu" DJe Krushe a podobně legendárního japonského trumpetisty Toshinori Konda. Jo! Je skvělá. Pokud je to vaše první setkání s Krushem, čeká vás navíc spanilá jízda jeho diskografií: eponymní debut, Strictly Turntablized (1994) nebo poslední Jaku (2004) jsou garantovaným nadčasovým zážitkem. Smůla je, když o tuto zkušenost opíráte očekávání živého vystoupení v roce 2014. A přitom stačilo projet si setlist.fm. Modří tuší.

Nic proti remixům Fugees nebo Portishead, zvlášť pod rukama Hideaki Ishiho zněly líp než - časem poněkud opotřebovaný - originál. Nacvakaný sál zhulené Lucerny se vlnil v melodiích a beatech a všichni byli shiny happy; ti, kterým fungovaly ještě minimálně tři smysly (soukromý odhad: na baru se ten večer propilo 342 185 152 korun), si užívali luxusní basové linky, dunivě "zakouřený" rytmus a důmyslné gradace půldruhé hodiny trvajícího, vyrovnaného setu. Parádní trve school party. Nudila jsem se jako prase.

Nebýt tracků Kemuri, Meiso a nakonec i Six Days od DJe Shadowa, myslela bych, že je pátek a Jirka Neumann roztáčí svou otravnou, megapopulární videoparty. Neustále jsem se musela naklánět a přesvědčovat se, že za mixem, gramofony a laptopem skutečně stojí DJ Krush, a počáteční zmatení se pomalu přelévalo do zklamání. Imagine? We Will Rock You? Smoke on the Water (nejhorší)? Billie Jean!? Potkala jsem pár divných známých. Všem se to strašně líbilo. Mně se líbila hlavně projekce, prvních dvacet minut. Pak jsem sledovala už jen projekci na hodinkách. To hlasité "Joooooo!" na konci jsem byla já, šťastná, že můžu konečně domů.

Druhý den jsem vyhledala odbornou pomoc. Otázka zněla: "Co to sakra včera bylo!?" Jarda Petřík (Radio Wave) na koncertě sice nebyl, ale metodou let me google it for you objevil několik reportů: zklamaných i nadšených, podle toho, jak moc vám vadí, když oblíbený DJ remixuje Michaela Jacksona. Nezbývalo, než se zasmát své naivitě, stočit hovor na deskohraní a doma si pustit Ki-Oku.

Poučení? Spousta, ale žádné univerzální. Devadesátky mě hudebně formovaly, ale ukazuje se, že dnes už je to spíš na škodu. Vypelichané hitparádové hity nejsou ani dobře nebo zajímavě zmixované o moc snesitelnější a jukeboxový odér se k legendám typu DJ Krush zkrátka nehodí. Arigató, sajonara.