Indie diskotéka se STRFKR

Na podporu letošního alba Miracle Mile vyrazili oregonští Starfucker i do Prahy, tentokrát místo hotelu Axa do „klasičtějšího“ prostoru MeetFactory. V decentně (ne)zaplněné továrně bylo opravdu hodně cizinců, což není až tak překvapivé při uvážení toho, že jejich alternativní taneční hudba v Čechách obecně zase tak moc neletí, zatímco třeba v Británii mají indie diskotéky tisícové návštěvnosti.

Předskakovaly Kazety, což bylo fajn, protože zatímco na Ventolina sólo narážím náhodně i nenáhodně často, jeho domovská kapela se mi dlouho vyhýbala. Profesionální vystoupení se skvělým kulatým zvukem jsem čekal. Ventolin s kytarou sice z podstaty věci nemohl předvést úplný arzenál svých pošahaných pohybů, ale i tak to bylo úsměvné... a veselé. Bohužel i smutné a teď to nemyslím jen jako alegorii na jejich eponymní song, ale jako realitu. Přes všechny skvělé a občas paradoxní vizualizace (nemůžu se hnout... s auty?) a výše zmíněné kvality postrádaly Kazety elán. Necítil jsem nic, a to ani když zpívala Johana Švarcová – to by se mnou přece mělo něco udělat, ne?

Starfucker aka STFKR jsou slušnější, než by název napovídal, slušivá červená čepička frontmana Joshe Hodgese se ani zdaleka neblížila vulgární červená kšiltovce Freda Dursta. Jejich sympatické indie elektro s konstantním disko rytmem a nestřídmou dávkou synťákových vložek místy trpí přílišnou ufňukaností některých písní, což je neduh, který například Klaxons kompenzovali rockovějšími pasážemi. Ne že by se STRFKR o větší dynamiku nesnažili koncertním aranžmá kupříkladu odvázaného Julia nebo industriálně a v mlze zahrané Leave It All Behind, ale ani rituální element hraní na kotle (což používá čím dál tím více podobných kapel) nedokáže vytvořit to propagované nasazení a energii, které předvedli na stejném místě nedávno Crystal Fighters nebo pár let zpátky HEALTH.

Samozřejmě měl koncert i světlé okamžiky a dá se říct, že po celou dobu trvání tancovali lidi jak v davu, tak i okolo. Hudba Starfucker je velmi příjemná a neinvazivní a je jednoduché se ponořit do melancholické nálady ještě umocněné předvánočním časem. V určitých chvílích mi přišlo, že kapela by nejvíc sedla na nějaké hipsterské vánoční trhy v Camden Townu (pokud by něco takového existovalo). Reklamní Rawnald Gregory Erickson the Second voní optimismem, Bury Us Alive trávou a Mystery Cloud osmibitem.

I přes tyto momenty celý večer postrádal větší dávku entuziasmu. Jako by byli všichni unavení a koncert je moc nezajímal. Ospalá atmosféra nakonec krok za krokem přece jenom ustupovala vřelému tanečnímu feelingu z pódia, ovšem klidný „skok“ basáka Shawna Glassforda do publika na závěr působil spíše jako akt povinnosti. Možná by to chtělo festivalové vystoupení s pořádně odvázaným davem... a kapelou. Nebo zapracovat na zvuku. Zatím se dá pouze napsat STRFKR: LTTL BRNG.