Industriální krása vs. Matějská (Colours Of Ostrava 16.07.2015)

Na úvod si vyjasněme pozice… Vzpomínáte na legendární článek Karla Veselého o velkých festivalech jako psychedelických koncentrácích? Podobné pocity mi v hlavě vyskakují na každém větším festivalu, když se v pozdních večerních hodinách protloukám uličkou plnou řvoucích atrakcí festivalových partnerů, které pravidelně prokládají stánky s předraženým nezdravým občerstvením. Nebo je naopak všechno v nejlepším pořádku? Drtivá většina návštěvníků si podobnou kulisu náležitě vychutnává a po nějaké rebelii není ani stopy. Tehdy si musím důrazně připomenout, proč jsem na danou akci vlastně vyrazil.

V případě Colours of Ostrava není co řešit - nabitý program s řadou zajímavých zahraničních hudebníků, kteří se dlouhé roky vyhýbali tuzemským pódiím, reprezentativní výběr domácí alternativní scény a navrch industriální Dolní Vítkovice. První kroky za branou areálu jsou doslova impozantní - ať už patříte mezi nováčky nebo pravidelné účastníky, neustálému nutkání vzhlížet k vysloužilým hutním budovám se zkrátka neubráníte. Nejde pouze o jedinečný architektonický prostor, ale také kýžený zdroj stínu v parných letních dnech a nepřehlédnutelné orientační body. Pravá podívaná však začíná až za tmy, kdy nasvícený průmyslový komplex připomíná kulisy z kultovního sci-fi Blade Runner.

Úvodní festivalové vystoupení symbolicky na domovské Full Moon Stagi, kde Jirka Imlauf a spol. názorně ukázali, že po zdolání Everestu nevede cesta pouze zpátky do základního tábora, ale ti odvážnější zamíří ještě výš. Mladistvá energie, neskutečné nasazení a neučesaný zvuk, který v instrumentálních mezihrách připomenul někdejší vzory Sonic Youth. Takhle se má stárnout! Index očekávání nové desky atakuje maximum.

Vystoupení hlavní hvězdy festivalu islandské zpěvačky Björk rozdělilo návštěvníky na dva tábory - hudební fajnšmekři prožívali konstantní mrazení v zádech a běžní návštěvníci vyburcovaní mediální masáži nechápavě kroutili hlavou a hojně odcházeli. Koncertní show Björk zůstává stejně nekompromisní jako studiové nahrávky bez ohledu na pozlátko v podobě ohňostroje a surrealistických projekcí. Za bohatého doprovodu smyčců, elektronických ruchů a živých bicích představila Björk intimně laděnou novinku Vulnicura, která se zvídavým posluchačům odvděčuje každým dalším poslechem. Hudba se organicky přelévala, minimalistické momenty střídaly podivně pokroucenou diskotéku, celý rámec koncertu však držel pevně při sobě díky charakteristickému vokálu.

Björk předvedla jeden z vrcholů čtyřdenního hudebního maratonu, který se bude horko těžko překonávat. Warpovská elektronika v podání Clarka najednou zněla příliš monotónně, roztančený Caribou situaci alespoň zachraňoval dobře šlapající doprovodnou kapelou. Nezbývalo tak nic jiného, než se nechat pohltit tichem a nabrat síly do dalších festivalových dnů.