Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

Frankie Cosmos, americká indiepopová zpěvačka, inspirující se poezií Franka O´Hary a mísící deníkové záznamy se surrealistickými obrazy New Yorku, mi v Praze před třemi lety utekla. Letos přijela do Underdogs’ představit své čtvrté album s tajuplným názvem Close It Quietly. Kráčím sychravým Smíchovem na temný dvoreček, kde je zatím téměř liduprázdno. „Co bude dole hrát?” dí omšelý týpek, který směřuje spíš na německé hardcore do Eternie, směrem k barmanovi. „Nějaká popina.“ No jistě…

Objímám krásnou kamarádku s oříškovýma očima, kterou jsem neviděla snad rok, a cítím v kostech, že dnešní večer bude dobrý. Křehká Lina Tullgren, která doprovází Frankie Cosmos během evropské štace, začíná na čas a nenápadně. Opatrně si ji prohlížím. Dívka s inťošáckými brýlemi, krátkým sestřihem s modrými odlesky, v bílých patchwork kalhotách s modrými hady, jejichž jazyky směřují do klína. Jakmile bere do ruky kytaru a začíná zpívat, je to jako mávnutí kouzelným proutkem. Intimita se nese prostorem, v žaludku se rozlévá příjemné teplo. Její nová deska vydaná koncem srpna se jmenuje Free Cell podle karetní počítačové hry pro jednoho hráče. „Free Cell vždycky můžete vyhrát, záleží pouze na organizaci. Vždy je tu ten moment, kdy z chaosu vznikne řád a vše zapadne do sebe,“ říká Tullgren. Přesně tak působí celý introvertní set. Tullgren hraje pohroužená do sebe, ale zároveň je tu plně pro nás.

Po bližším studiu jejích textů mi dochází, proč je mi tak blízká. Ve svých písních, oscilujících na pomezí slowcoru, indie rocku a experimentální kompozice, nabízí intimitu těm, kteří se i ve společnosti ostatních často cítí odcizeně. Nevím, kdy naposledy jsem na koncertě byla tak moc sama sebou. Merchi se často vyhýbám, teď mířím neochvějně k pultu a bez rozmyslu se ptám na cenu Lininy kazety. Přebírám trofej přímo od ní, vracím lehký úsměv s pocitem, že i kdyby nenásledovala Frankie Cosmos, budu navýsost spokojená. A to možná nevíte, jak dobře Tullgren hraje na housle a jak chytlavou instrumentaci desce obstarala spolu se skladatelem Simonem Hynesem. Celá nahrávka působí jako poklad nalezený v bahně všedních dní.

Prostor je příjemně plný, rozhodně ne narvaný, což se vzhledem k podzimní koncertní smršti dá očekávat. Poslední deska Close It Quietly zachycuje Frankie Cosmos ve formě s kapelou, které to šlape víc než kdy jindy, možná i proto, že všichni dostali prostor se realizovat. Gretě Kline, dceři oscarového herce Kevina Klinea z mého oblíbeného filmu Ryba jménem Wanda, se už několik let daří zachycovat momentky každodenního života v krátkých, avšak hudebně i textově působivých črtách. Na sobě má tričko s Bartem Simpsonem a během rychle odsýpajícího setu vtipkuje s kapelou o zvonku, který jim kdosi vyrobil a vyryl na něj jméno Frankie Cosmos. Zvonek se pak stává součástí setu a my si užíváme nefalšované radosti z hudby, která se nebere příliš vážně, o to líp se poslouchá. Když si v rozhovoru s ní čtete, že verš „You're a perfect planet/ I want to inhabit“ z lovesongu Marbles vlastně ukradla svému příteli, který ho řekl ze spaní, pochopíte ji. Je to starý dobrý indie pop; možná se vám vybaví momentky ze Stereolab či Broadcast, ale Kline nikdy nepotřebovala nikoho kopírovat.

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá. Ne, Frankie Cosmos není hudební průkopnice, zkouší z každého z nás vydolovat špetku radosti, která prosvětlí životní rutinu. Její metoda znovuobjevování sebe sama skrze tvorbu zní jako užitečný recept pro každého z nás, což by jistě potvrdil i citovaný Henry David Thoreau: „When I reflect, I find that there is other than me.“ A pak mi vykládejte něco o popině, kluci.