Intimní večírek pro Dylanofily

Kdo si přišel do O2 areny zavzpomínat na mládí a zapět známé Dylanovky jako na jeho minulém koncertě před čtyřmi lety, měl smůlu. Robert Allen Zimmerman ve svých třiasedmdesáti rozhodně netrpí nostalgií, hitovek zaznělo pokromnu a když už, tak v téměř nerozpoznatelných verzích. Dylanofilové si bezesporu užili, ostatní byli možná zaskočeni.

Začínalo se neobvykle na vteřinu přesně, s úderem osmé zazněly první tóny patnáct let staré Things Have Changed, použité ve filmové komedii Skvělí chlapi. Kdo neseděl přímo před pódiem na ploše, mohl se cítit ztracen v prostoru. Obří aréna nebyla nikterak zaplněna, nepříliš velké pódium se tak mnohým ztrácelo kdesi v dálce, o maličké postavě tu stojící, jindy sedící u klavíru nemluvě. Mnozí proto dali přednost seběhnutí na plochu a postávání, kde se v jinak na sezení uzpůsobeném prostoru dalo. To prošlo jen v první půlce koncertu, po pauze ochranka všechny vykázala do patřičných mezí a navalit se přímo pod pódium povolili hoši v oblecích až v závěru.

Nebudeme si nic namlouvat, věk už je na Dylanově hlase znát. Do publika slova neprohodil, na což jsou jeho přívrženci zvyklí. Dylan střídal zpěv, harmoniku a křídlo, sekundovala mu výborná pětičlenná country kapela za zády, kde měla mnohdy hlavní slovo mňoukavá pedal steel kytara. Spontánní potlesk sklidily Working Man Blues 2 i Scarlet Town, snad dokonce větší notoricky známé přídavky All Along the Watchtower a Blowin' in the Wind, které by ovšem v klavírní úpravě nikdo nepoznal. Dvě hodiny, devatenáct písní a jedna legenda, která přilákala i na začátku prázdnin a bez větší reklamy na šest tisíc lidí.

Jedenáct Grammy, Pullitzer, Oscar. Dylan si může světově proslulými cenami tapetovat, přesto neustrnul. Prozatím poslední album Tempest vyšlo před dvěma lety, šestatřicátá deska je na spadnutí. Zatím Mr. Zimmerman poodhalil Sinatrův cover Full Moon & Empty Arms, jak to ale bude celé vypadat a znít se dozvíme na podzim. Před takovou pracovitostí - klobouk dolů.