Introvertní prožitky v davu (Two Door Cinema Club)

Poslední dobou se zdá, že české publikum začíná brát předskokany víc na vědomí. Únorový koncert Two Door Cinema Club, kde přinejmenším druhá předskakující kapela Blaenavon strhla zaslouženou pozornost, budiž dobrým příkladem. Dlouhovlasý frontman v rozhalence vyvolával dávno mrtvé vzpomínky na Kelly Family, hlasovým projevem se však blížil spíše Simonu Neilovi z Biffy Clyro, kteroužto iluzi dokresloval i vyhublý kudrnatý basák. Velmi jímavý alternativní rock měl tendenci se rozjíždět až k tanečnějším songům, kterými se kapela přiblížila hlavní hvězdě večera.

Two Door Cinema Club začali pěticí osvědčených hitů ze starších alb, z nichž zaujaly pouze dvě nejprofláklejší Do You Want It All? a Cigarettes in the Theatre. Při ostatních se zdálo, že v obecenstvu něco drhne. Pak už dostalo prostor nové album Gameshow. Bad Decisions rozhoupala svým funky groovem líné boky a frontmanův falzet vyvolával pobavený a zároveň uznalý úsměv. Následující Lavender sice po zaškobrtnutí rytmiky trochu spadl řetěz, ale opakujícímu se „Oh oh oh, gravity is losing its hold“ nešlo odolat. S jedním z největších hitů Next Year pak první půle koncertu dosáhla vrcholu.

Monumentální instalace na pódiu dávala už od příchodu příslib vymakané vizuální show: sedm obřích obrazovek postavených do půlkruhu připomínalo náhrobní desky z leštěného kamene a – přiznejme si to – také robota TARS z filmu Interstellar. Obrazovky vytvářely při každé písni velmi odlišné prostředí: při Bad Decisions se obarvily studenými barvami, takže vyvolávaly představu o devadesát stupňů otočeného přebalu desky Gameshow, při Next Year jsme zase sledovali průlet nad městem, který ale působil jaksi nepatřičně (jen vypustit bomby). Naopak geometrické obrazce, míhající se dvourozměrným prostorem, show slušely. Nejkomplexnější zážitek přišel s Eat That Up, It's Good for You, když se svižné tempo a optimisticky zasněná nálada dokonale spojily s rozmazanými hvězdami, jako při průletu vesmírem. Velmi působivá byla i jednoduchá světla osvětlující frontmana jak zepředu, tak zezadu, takže vypadal jako svá vlastní vosková kopie.

V druhé půli večera se začala znatelněji projevovat rozpolcenost obecenstva patrná už od počátku. Chvílemi se celý sál mohl utančit, chvílemi se nudil; a nějak to působilo dojmem, že si většina fanoušků přišla poslechnout pouze své oblíbené hity a po zbytek času přepínala na autopilota – čekajíc na závěrečné tutovky v čele s What You Know.

Profesionalitě umělců nelze nic vytknout, na druhou stranu mohl být perfekcionismus faktorem, který kapelu divákům poněkud odosobnil a nedovolil jí vymanit se z role „pouhého“ hitmakera. To společně se zvláštní, velmi proměnlivou atmosférou nutilo hledat spíše introvertní prožitky, které byly sice nezvyklé, nakonec ale dosti příjemné. Nenasávat atmosféru z okolí, tančit, jako by neexistovalo – a prožít si to sám pro sebe.