Invaze, přešívky a stage diving - Against Me!

„The fact that trans roles always, always, always go to cisgender people but you have never, never, never seen a cis role go to a trans person.“ Nevypovídá skutečnost, že herci a herečky bez přešívky hrajou transgender role, spíš o empatii vůči transsexuálům? Jared Leto si v Dallas Buyers Club nepochybně prošel proměnou, i když možná jen symbolickou, ale nejsou to právě tyhle role, které narušují heteronormativní schéma? Na rozdíl třeba od filmů, které se tváří „teple“, ale přitom utužují stereotypy a předsudky typu „i lesba ho tam občas potřebuje“? To možná není ani tak řečnická. Klip We Exist od Arcade Fire není ani tak o transgender ženě, jako spíš o mladém muži, který zkoumá ne vlastní gender identitu, ale identitu transsexuálů. Tak alespoň obsah We Exist interpretuje Our Lady J, se kterou Andrew Garfield konzultoval svojí roli. Fakt, že se Laura Jane Grace na svém twitteru od některých Arcade Fire fanoušků dočkala transfobních nadávek, nevypovídá o selhání poselství klipu, jako spíš o internetu. Už od roku 2002 víme, že internetová diskuze hovno svede. Videoklip otevřel dialog, a to se počítá.

Odpověď na úvodní citaci zpěvačky Against Me! mi přijde nasnadě. Proč by se transsexuální člověk měl vrátit ke svému biologickému pohlaví, byť jen v rámci filmové role, když značnou část života strávil tím, že si připadal „nepohodlně“ v těle, se kterým se narodil? Nechci výše uvedeným tvrdit, že stačí, aby se Spider-Man oblékl do šatů a koná se gender fuck revoluce, ale tohle je ještě pořád report z koncertu a ne článek do Kvéru nebo Bloody Mary.

Večer odstartovala invaze INVSN. Power pop kvintet v čele s Dennisem Lyxzénem z Refused. Křičí z toho ozvěny osmdesátek, bych tak řekl. Post-punk, akorát zahraný s živelnou energií. Když slyším kytarovou vyhrávku v Inheritence, mám chuť zavolat Ianu Curtisovi a říct mu, že mu kradou písničky a tváří se, že jde o původní tvorbu. Vlastně je to od začátku do konce vykrádačka Disorder od Joy Division. A kdykoliv slyším kapelu mluvit o tom, co je důležitý a co ne, o revolucích a podobných věcičkách, z pódia, mám se na pozoru. Pro zbylých 399 lidí v klubu to byly ale očividně žně. Několik nadšených hlasů druhý den ráno tvrdilo, že nešlo o support, ale rovnocenný headliner. Možná na tom něco bude, až na nedostatek invence, což není žádný zločin - vystoupení INVSN nebylo co vytknout.

Mám chuť napsat, že Against Me! šli naprosto proti mně, ale takhle levný slovní hříčky si chci nechat, až opravdu nebudu vědět, co napsat. Nemá cenu lhát, šlo o zážitek ze seriálu „Nejlepší koncert na světě“, ale já u toho zrovna nebyl. Zazněl průřez tvorbou Against Me!, ze stage se skákalo jak z Nuseláku, Laura dokonce dostala pusinku na čelíčko, takže pak hrála s překvapeným, leč upřímným úsměvem od ucha k uchu snad až do konce večera. A i když se jí pochopitelně mění hlas, staré věci dokáže zařvat stejně nasraně jako dříve. Člověk ale nasraně řve, ne protože je žena nebo muž, ale protože je naštvaný. Na sdělení „I used to be a man“ existuje pouze jedna odpověď, a to: „I don’t care. It doesn’t bother me at all.“