Články / Rozhovory

Ira Mimosa: Sny mě hladí po rukou

Ira Mimosa: Sny mě hladí po rukou

Adéla Polka | Články / Rozhovory | 26.04.2023

Letošní 29. ročník festivalu Bonjour Brno probíhá od 24. dubna do 7. května a opět se koná na více místech. Hudební program představí francouzskou modernu 30. let 20. století v podání klavíristy a pedagoga Patrika Červáka, bude hostit francouzské experimentální duo An Eagle in Your Mind, vystoupí francouzsko-české duo TrioDé. Anebo česká písničkářka Ira Mimosa, která vyzařuje křehkou a éterickou energii s citem pro detail a jemné kontury, což se promítá nejen do její hudby, ale i textů. Povídaly jsme si o tom, proč zrovna francouzština, jak skládá a co momentálně poslouchá nebo plánuje.

Jak jste se vlastně k francouzštině dostala?
Poprvé jsem se ji začala učit, když mi bylo třináct, byla jsem v osmé třídě a učila nás paní učitelka Bernátová. S kamarádkama ze základky často vzpomínáme na proslulé cvičení Qui est-ce? Paní učitelka zkřížila ruce a střelila do nás tuhle otázku a my nevěděly, které z nás se ptá. Zatímco jsme se s děsem v očích koukaly jedna po druhé, paní učitelka se svým Qui est-ce? byla neodbytná. Při téhle vzpomínce se musíme vždycky smát. Ale jinak mě ten jazyk hodně bavil a mám dojem, že mi i celkem šel. Na gymplu jsem ještě měla angličtinu a němčinu a další setkání s francouzštinou bylo někdy ve čtvrťáku na jednom jazykovém kurzu, na který mám vlastně taky takovou podobně humornou vzpomínku. Chodily jsme tam s kamarádkou Lídou a kdykoli lektorka někoho pochválila a řekla Oui, d’accord, Lída se strašně vyděsila, že se po ní něco chce.

Kdy jste se do Francie vypravila vůbec poprvé?
To bylo s kamarádkou Lídou, bylo nám necelých osmnáct a Paříž nám ležela u nohou. Autobus musel kvůli nám deset minut jezdit po Place de la Concorde, když jsme nepřišly včas na sraz, to byly časy. No a pak, když jsem skončila konzervatoř, rozhodla jsem se vyrazit do Francie na delší dobu. Než jsem odjela, absolvovala jsem čtrnáctidenní intenzivní kurz francouzštiny ve Francouzském institutu. Byla jsem tenkrát „pokročilá začátečnice“ A+. Když jsem přijela tam, musela jsem prostě mluvit. Nedělalo mi to problém, ráda se dávám s lidmi do řeči a nestydím se mluvit jazykem, který úplně neovládám, docela rychle jsem se rozmluvila a kromě každodenních dlouhých povídacích večeří s mými hostiteli a jejich přáteli jsem i hodně četla, objevila Marguerite Duras například, poznávala spoustu krásné francouzské muziky a objevovala filmy. Když jsem se pak vrátila do Prahy, chvíli jsem ještě do institutu chodila, abych si francouzštinu udržela a byla v kontaktu s rodilými mluvčími. Měla jsem to tam moc ráda, chodila jsem hodně do knihovny, do kavárny, do kina…

Jak se vám skládá ve francouzštině? Naskakují vám slova automaticky nebo jde o překlady z češtiny?
Když už napíšu český text, tak ho tak nechám. Pokud má být ve francouzštině, přijde prostě ve francouzštině, většinou rychle, bez velkého přemýšlení nad slovy. Píšu ráda automatické básně a francouzské texty takhle vznikají vlastně také, možná jen trochu pomaleji než ty v češtině. Jednu dobu jsem francouzsky hodně přemýšlela, bavila jsem se v duchu s lidmi, se kterými jsem chtěla, když mi chybělo nějaké slovíčko, našla jsem si ho a rozhovor mohl pokračovat. To mě baví dodnes. Co při skládání občas používám, je svahilština, většinou francouzská svahilština. Když už mám nějaký hudební nápad, většinou třeba jen dva, tři akordy a melodii zpěvu, která vlastně přichází docela rychle, tak se svahilština báječně hodí. Mám písničku, jmenuje se Koma, a ta byla na začátku taky ve svahilštině, a když jsem ji poslala kamarádu Françoisovi, se kterým texty konzultuju, tak mi ho poslal zpátky s lehoučkými korekturami a s tím, že to vlastně francouzsky bylo. Jen některá slova tak nějak zakulatil, aby dávala smysl. Občas mi říká: Ireno, ono to není úplně správně francouzsky, ale je to roztomilý, to tam nech. A já říkám: Ale ne, François, já nechci být roztomilá!

Jak dlouho se věnujete vlastní tvorbě?
My jsme doma vždycky hodně zpívali, vlastně všichni kolem mě uměli a umí zpívat a hrát na nějaký nástroj, můj děda na harmoniku, housle, mandolínu, babička byla úžasná zpěvačka, mám od ní bohatou zásobu českých lidovek, moje máma s tetou hrály jako holky na harmoniku, na kytaru mi máma hrála sice jenom Alfonzo pod okny stál a Střevíčky ze zlata, ale jako malá jsem si myslela, že hraje božsky. Můj táta taky od mládí hraje na kytaru a skvěle zpívá. I všichni sourozenci mají hudbu v krvi. No a sestřenice hraje na pozoun čili trombón. Já jsem začala ve třetí třídě s kytarou, ačkoli jsem teda původně chtěla hrát spíš na piano. Po dvou stupních na lidušce jsem s kytarou pokračovala na konzervatoři, ale proč o tom mluvím: chci říct, že jsem vždycky zpívala a hrála, co složil někdo jiný, písničky a skladby pro klasickou kytaru, jo, přišlo mi to fajn, na konzervatoři jsem třeba objevila hudbu Erika Satieho, to je taková krása… Ale psaní vlastní hudby a textů přišlo až mnohem později. Prostě jsem se najednou ocitla v čase a situaci, kdy to začalo jít úplně samozřejmě, kdy to naprosto souznělo s tím, jak jsem se cítila a co jsem cítila, a nešlo to jinak než hudbou a básněmi. To se tak někdy stane a já za tenhle čas moc děkuju! Teď mám období, kdy tolik neskládám nebo si jen zaznamenávám momentální nápady, těch mám asi tisíc. Poslední dobou píšu spíš, nejčastěji ráno, básně. Uvidím, jestli se k nim časem přidá hudba nebo si moje melodie najdou nová slova…

Máte nějaké vzory ve francouzské hudbě? Posloucháte současnou tamní a vůbec frankofonní hudbu?
Přemýšlím o tom slově vzor, co to vlastně pro mě přesně znamená… Jestli je to něco, co bych ráda dělala podobně nebo stejně, tak to asi ne, jestli něco, co mě inspiruje, tak trochu, nebo něco, co rezonuje s tím, co mám v sobě i já, tak to asi nejspíš. Tady bych pak asi zmínila francouzskou zpěvačku a skladatelku Keren Ann, jejíž hudba mě dlouho provázela, zejména její první desky mě strašně moc bavily. Mám jinak moc ráda hudbu seveřanek Ane Brun a Agnes Obel, nedávno jsem objevila Billie Marten nebo francouzskou Pomme. Nutně to není francouzská hudba, jde o to, jestli se mnou souzní, jaký pocit z ní na mě přechází. Většinou je to láska na první poslech. Tak jako třeba Adam Melchor, toho teď poslouchám dost. Jeho nová deska je nádherná. A pak mám spoustu let pár stálic. Charles Aznavour, ten mě spolehlivě rozpláče i roztančí, Barbara, tu mám taky moc ráda. Objevila jsem ji díky koncertu zpěvačky Marie-Paule Belle, která kdysi v Poissy zpívala její písně. Píseň Il pleut sur Nantes, to je něco! I paní Hegerová tuhle písničku nazpívala na své poslední desce. Baví mě Sacha Distel, v jednom antikvariátu v Le Havru jsem si koupila jeho singl, líbil se mi ten pán na obálce. Tak jsem ho poznala. Píseň La belle vie nebo Oui, oui, oui, oui jsou krásné a Scandale dans la famille tuze vtipná. A pak jsou tu oba Dutroncové, Jacques a Thomas, otec a syn. Při písničce J’aime les filles se musíte usmívat. A nemůžu zapomenout na filmovou hudbu Francise Laie k filmům mého milovaného Clauda Lelouche, to je taková krása…


Která místa ve Francii jsou vaše oblíbená? Kam se třeba ráda vracíte?
Ve Francii mám ráda spoustu míst. Samozřejmě Paříž a její okolí. Verneuil-sur-Seine, tam jsem kdysi bydlela. Řeka Seina, procházky kolem ní…V té době jsem taky objevila Normandii, nejdříve bylo město Étretat a jeho pověstné útesy. Nekonečné moře, vítr, lesklá dlouhá pláž v nedalekém Le Havru, v mlze, v dešti, to byly chvíle, které se mi zařízly do paměti i do srdce. Moc ráda se tam vracím, dvakrát jsem tam i hrála. Jedno léto jsme procestovali Bretaň, začali týdnem na ostrově Belle-Île-en-Mer a pak jeli na sever, navíc stopem, to bylo neuvěřitelné. Bretaň je různorodá a velice krásná. Dojeli jsme tenkrát až na sever a dál do Normandie. V noci, v autě, co vonělo vlhkým chlebem, s pánem, který chvíli vypadal, že nás chce zamordovat… Ale nechtěl, byl vlastně úžasný. Co mě snad ještě čeká, je Provence, tu zatím vůbec neznám, jen z vyprávění a knih. A těším se na ní. Poznaly jsme v říjnu s mou dcerou Miou ve Švýcarsku u kamarádky kluka, co tam čtrnáct dní pomáhal za byt a stravu. Hráli jsme každý večer pexeso a dobble. Jmenoval se Eliot a byl z Marseille. A že za ním musíme brzy přijet. Tak asi vyrazíme do Marseille, jééé.

Vaše písničky jsou plné melancholie a smutku. Je to poloha, která je vám blízká nebo je to způsob, jak se v životě vyrovnávat se smutkem?
Asi obojí. Nějak jsem vždycky tíhla spíš k melancholičtějším melodiím. Jejich mollovější akordy mě prostě vždycky vábily víc. A když jsem začala psát, tak to v dur nikdy moc nepřicházelo a ani mě to vlastně nenutilo vyjadřovat hudbou radost a spokojenost. V takových chvílích se spíš roztančím nebo se jdu projít, zpívám si anebo utíkám, vnímám vítr kolem a slunce v očích, kochám se vším, co potkám. V těchhle chvílích spíš napíšu báseň než píseň. Ale zase si nemyslím, že by v mé hudbě nebyla radost, spíš je vždycky taková zastřená, jakoby zapletená se snem… Sny, ty mě hladí po rukou, když skládám. Hudbu i texty. A je to krásné!

Co plánujete do budoucna?
Hrát, skládat, koncertovat. Za každou hudební spolupráci jsem vděčná a těším se na ní a z ní. Plány a sny jsou, ale raději o nich pomlčím a udělám všechno proto, aby se naplnily. O desce mluvím každý rok, tak je na čase asi moc nemluvit.

Info

Ira Mimosa
Fb interpretky

Festival Bonjour Brno:
Ira Mimosa & TrioDé
29. 4. 2023 19:00
Ponava, Brno
Fb událost

foto © se souhlasem Iry Mimosa

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Marin Lalić (Bear Stone): Všetko je veľmi uvoľnené a bez stresu

Lucia Banáková 11.06.2024

Chorvátsky prírodný i festivalový unikát pre priaznivcov stoner a psychedelického rocku. Interview.

Pořadatelská: Tomáš Vobořil (Marienbad Film Festival)

Viktor Palák 07.06.2024

Co čekat od letošního ročníku již zavedené přehlídky v Mariánských Lázních? Svůj ideální festivalový den – a mnohem víc – vykresluje programový ředitel festivalu.

Randy Armstrong (Red): Plán B neexistuje

Dan Sywala 06.06.2024

Od té doby vydali dalších sedm alb, neměli žádné velké excesy, i když se jim nevyhnuly ani hodně mizerné dny, včetně jednoho pražského. Rozhovor.

Jonas Almén (Royal Republic): A najednou tam jsem!

Eva Karpilovská 03.06.2024

Sedmnáct let v nezměněné sestavě a čerstvě páté studiové album LoveCop mají za sebou švédští rockeři Royal Republic. Rozhovor, brzo živě na Rock for People.

Tomáš Poprik (ObrFest): Baví mě potkávat usměvavé lidi

Mariia Smirnova 28.05.2024

Letos přibude scéna na Trchové zahradě, kde mezi jahodami a pod třešní budou divadla, workshopy a v pozdějším odpoledni koncerty převážně ženských interpretek.

Doug Robb (Hoobastank): Jak velí upřímnost

Eva Karpilovská 22.05.2024

„Já měl třeba vždycky trochu problém označovat nás za umělce. Jsem prostě jen člověk, co dělá hudbu.“ Rozhovor s frontmanem kapely Hoobastank pro Full Moon.

Curk: Většinou je to o lidech

Veronika Miksová 22.04.2024

Charismatického kluka z Jihlavy nebylo úplně snadné rozpovídat, než mi došlo, že všechno podstatné ze svého vnitřního světa sublimuje do hudby. Rozhovor.

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek 11.03.2024

„Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk nemusí nic tahat, nic nosit. Ale všichni ti muzikanti jsou okradení," říká principál. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace