Krájení magických amarounů II.

Škatulka alternativního hip hopu skýtá různobarevnou směsici extenzí a fúzí rapu propojených jednou základní úběžnicí. A sice bonusovským „rap pro ty, co neposlouchaj rap“. A zároveň přitahuje velmi málo „tradičních“ posluchačů rapu. Skutečnost, která se nedá plně vysvětlit množstvím zažitých klišé o hip hopu, ani ochotou indie fanoušků k neotřelým fúzím. Skutečnost, která poukazuje na léty prověřené tvrzení o zbytečnosti škatulek. Ostatně zařadit například dívčí duo Čokovoko do alternativního hip hopu je asi stejně trefné, jako řadit bezdomovectví do kategorie alternativního bydlení. Ale dost úvah. Podstatné je, že středeční večer nabídl výživné hudební menu s hlavním chodem v podobě amerického hudebníka Andyho Bothwella aka Astronautalise a dvěma předkrmy z lokálních surovin.

První předkrm měl obstarat Prodavač, který mi však vzhledem k časnému začátku a přitažlivosti tankového piva unikl. Na začátek vystoupení slovenského poety a rapera Beneho v klávesovém doprovodu Rolanda Kánika jsem už přihlížel ze zadních řad početného obecenstva. Muzikanti jsou společně podepsáni pod deskou Spam Poetry a Bene má mimoto za sebou účast v projektu Modré Hory či společné album s Delikem z Mojí Reči, do nichž se promítá Beneho naturalisticky básnické vnímání světa. Na pódium vkročil klidně, v pruhované košili. Roland Kánik rozehrál první melancholickou melodii, zatímco se Bene chopil mikrofonu. Koncert plynul za pomalého pohupování a nesmělé odezvy publika. Bene rozvážně, ale procítěně vypouštěl do vzduchu netradičně stavěné rýmy spojující se do potemnělých příběhů a různorodých aluzí. Příjemně plynoucí set vytrvale nahlodával dojem, že by mu mnohem více svědčilo komorní prostředí zadní místnosti malého baru.

Zanedlouho se bez větších okolků na pódiu vynořil Astronautalis se skromným bandem sestávajícím z kytaristy a bubeníka. Zatímco kytarista se po celou dobu nenápadně usmíval a nesnažil se maskovat spokojený výraz, bubeník zběsile bušil do škopků. Ohlasy většinou vysoce hodnotí civilnost, nadšení a přirozenost, s jakou Astronautalis působí. A nelze než souhlasit. Rychlost pobíhání po pódiu demonstrovala takřka hmatatelný entuziasmus a sugerovala dojem, že si Andy chce užít jeho velikost. Ostatně jednalo se o největší pódium, na kterém v Evropě dosud hrál, a bylo velkou změnou oproti „Rožnov, where you got to hover and don’t touch anything“. Publikum se dostávalo do varu a nad hlavami všech se začala tvořit euforická atmosféra narušující tradiční vnímání času a prostoru. Zpěvné refrény hnaly ruce ke stropu, zatímco dynamické rapové spoilery způsobovaly křeče krčního svalstva. Andy se musel několikrát pořádně vydýchat, aby se napříště vydal ještě víc. Dojem naprosté bezprostřednosti korunoval moment, kdy neočekávaně skočil do davu v náruči tour managera. Mezi tracky navíc špikoval už tak dobrou atmosféru vtípky a průpovídkami z tour. Nic objevného, ale potěší. Kolektivním vrcholem večera byl nepostradatelný freestyle, který nejen zprostředkoval poznatek, že „magic food isn’t food“, ale ukázal umění freestylu na úrovni legendárních Scribble Jamů, jehož jeden ročník kdysi vyhrál. Vše pointovalo finále s „amarouny“ a jeho fascinující schopnost vtipného užití slova, které do té doby nemohl nikdy slyšet.

Kvalitu celého vystoupení lze vidět nejen v tom, že při hodnocení musíme nutně pracovat se superlativy. Astronautalis vymaňuje hip hop z nesmyslných předsudků, do kterých ho uvrhla znásilňující mainstreamová prezentace, i neochota posluchačů opouštět zažité modely. Dvakrát skvěle.