Jak dobrý může být Rhob Cunningham?

Jak dobrý může být večírek, který skrývá nepřiznané rande a předehru k rozchodu, co vám jen stěží projde? Svobodná volba je iluze pro bezcitné. A jinak? Jinak Edita a Lukáš pořádali po jisté odmlce letos poslední ze svých bytových dýchánků pod taktovkou Bez bot. Tentokrát pozvali osobitého irského folkového písničkáře Rhoba Cunninghama, který vypadá, že neumí do pěti počítat, ale zároveň si libuje v předsmrtných esejích Bertranda Russella (Wait Until the Sun Grows Cold). Zhruba před týdnem dokončil Cunningham v Paříži své zatím poslední album Where You Call Home, které by vás nemělo zajímat jen proto, že jeho koupí přispějete na vánoční dárek pro jeho neteř a synovce. Pokud máte rádi Damiena Rice nebo Glena Hansarda, vězte, že se inspirují možná právě zde.

Večer byl fatální, polévka na nás zase nezbyla, přestože jsme dorazili až moc brzy, přinesli ceněný vzorek cukroví a připalovali cigaretu téměř bezdomovci (bránil se), co nás na ulici žádal o přesdržku. Vůbec to nevadilo. A Rhob Cunningham? Milý kluk od vedle s hláskem tenčím než konipásek svíral v hrsti srdce mladičkých romantiků a romantiček hltajících každý tón. Kdo by se nechtěl zasnít pod jmelím za svitu žároviček? Jen pohleďte! Nechtěla bych mluvit o originalitě, spíš pasují slova jako křehkost, okouzlující melodičnost a zajímavé texty. To vše v přátelské, intimní, místy tklivé atmosféře. An Eachtra Tosaigh zpívaná v irské gaelštině nakonec přikovala i domnělé cyniky.

Pouze zatracení rozvedenci vykřikovali ironické poznámky, rozlévali víno v pruzích a hledali štěstí na zakázaných územích, na místech, kde pravdivá odpověď na otázku, kolikrát lze v mezeře mezi postelemi ztratit gumičku do vlasů působí nadbytečně. Na život inspirovaný láskou a provázený znalostí (B. Russell).