Jak je důležité míti charisma (Intergalactic Lovers)

Jméno kapely Intergalactic Lovers bude někomu znít spíš jako název počítačové hry, internetové seznamky anebo ujetého porno filmu. Existují však mnohem divnější jméno jako Limp Bizkit, Smashing Pumpkins, Elvis Hitler a mnoho dalších, o death metalu nemluvě. Americky znějící jméno Lee Anderson, které si jako pseudonym zvolil předskakující belgický písničkář Leander van het Groenewoud, je oproti tomu poněkud zaměnitelné. A zaměnitelnost bohužel charakterizuje i tvorbu tohohle muže s kytarou. Třicet minut ve společnosti jednoduše stavěných písní bylo v podstatě příjemných a člověk by si je vlastně i rád zopakoval, ale jen v případě náhodného setkání v kavárně, na ulici nebo v roli předskokana.

Od posledního vystoupení Intergalactic Lovers v Praze uběhly dva roky, od vydání posledního alba dokonce více než tři. Zpěvačka Lara Chedraoui si od té doby výrazně zkrátila vlasy, důležitější bylo ale vydání novinky Exhale. Ta poněkud ztrácí osobitý styl prvních dvou nahrávek, kterým slušely komorní, skoro až folkové aranže, a sází na bohatší instrumentaci s větším počtem elektronických nástrojů. Do setlistu však nové písně dobře pasovaly a oživovaly starší tvorbu, ze které už zbyly jen ty největší hity. Snad jedině konec koncertu působil nepromyšleně, když jako poslední píseň před přídavkem zazněla procítěná, ale trochu unylá River. Podobný pocit se opakoval i po návratu, kdy po největším hitu Northern Rd., který vyloženě svádí k tanci a zpěvu s kapelou, následovala závěrečná balada Bruises. Rozdováděné publikum v tu chvíli jen těžko přepínalo do rozjímavého módu.

fotogalerie z koncertu tady

Nejsilnější zbraní skupiny je krom chytlavých, ale nevtíravých melodií zpěvačka Lara Chedraoui. Její charisma daleko přesahuje velikost skromného Futura a podmanilo si všechny bez ohledu na pohlaví, když nejvýraznějším prvkem jejího vystupování jsou výrazové tance, které se učí asi jen na belgických a dánských diskotékách (vzpomeňme třeba J. Bernardta nebo MØ). Při pohledu na zpěvaččiny divnotance člověka až přepadaly myšlenky, jak by vypadala show, kdyby šlo imaginárním tlačítkem vypnout zvuk. To by bylo ale bylo dost nespravedlivé vůči jejímu hladivému, mírně zatřeném hlasu připomínajícímu např. PJ Harvey.

Odcházelo se s pocitem, že sychravý nedělní večer nemohl být lepší. Co na tom, že se chvílemi zvrhával ve večírek různě starých Belgičanů, kteří měli v publiku mírnou přesilu a propadali až hysterickému nadšení, když zpěvačka projevila ochotu s nimi komunikovat jejich rodnou řečí.