Jak královny opanovaly festival... (RfP 2013, den III.)

Ať už si o hradeckém festivalu Rock for People myslíte cokoliv, nelze popřít, že se jedná o jeden z nejvýznamnějších hudebních festivalů u nás, který svou dramaturgií do značné míry odráží a formuje vkus mladé generace fanoušků. Proč si stále pokrytecky nalhávat, že jsme všichni vyrostli na Sonic Youth, Swans či Fugazi? Ani hudební vkus „osvíceného“ posluchače se neubrání slepým uličkám.

Čtvrtek, (před)poslední den RfP, se rozjížděl velmi pozvolna. Ono nastartovat se ráno po třídenním alkoholovém maratonu není zdaleka tak jednoduché, jak většina návštěvníků usuzovala. O úvodní vystoupení se postarali I Like You Hysteric, jeden z „vítězů“ Českého YouTube festu, na které v souladu s principy podobných soutěží připadl proklínaný dopolední čas, což se spolu s generickou indiepopovou produkcí adekvátně projevilo na zájmu publika.

Hned po nich nastoupili na YouTube stage crossoveroví The Switch a dle předpokladů vystřihli do detailů promyšlenou show, která na poměry české tvrdě rockové scény nemá obdoby. Léta dřiny a objíždění všemožných štací se při pohledu na sborově zpívající zástupy fanoušků bezezbytku vyplatily. K vynikající atmosféře kromě samotné skupiny a oddaných fanoušků přispělo také kryté pódium v šapitó, které eliminovalo nepatřičný pocit z koncertu za denního světla. Odlehčení nabídl Kapitán Demo, odvrácená tvář Jiřího Buriana ze Southpaw a Republic of Two. I když čas pokročil, lidi zprvu apaticky posedávali, aby je nakonec estráda balancují na hranici přesně mířeného útoku a nebetyčné trapnosti zvedla ze země.

Zbytek dne byl i přes občasné výlety na Showcase stage, kde se návštěvníky snažil zaujmout zástup snadno zaměnitelných talentů, ve znamení čekání na hlavní hvězdy. Nejprve přišla řada na britský import Foals – chytrý indie rock s kapkou elektroniky zaujal nejenom fanoušky žánru, ale také množství festivalových návštěvníků, kteří floutkům s kytarami jinak příliš neholdují. Hříbata zkušeně střídala introvertní melancholické pasáže s výboji energie, kdy se frontman Yannis Philippakis několikrát vznášel na rukou fanoušků. Pozitivní ohlasy na třetí studiové album Holy Fire nelhaly a naživo se jednalo ještě o stupeň lepší zážitek.

Festivalový dav posilněný alkoholem a marihuanou poté vyrazil na lehce bizarní vystoupení Karla Gotta, v prostranství hlavní scény tak zůstal pouze hlouček skalních fanoušků Queens of the Stone Age, kteří pro dobrý flek neváhali protrpět zdlouhavou přestavbu pódia. Zároveň se ukázalo, že sláva spasitelů současné rockové scény i přes obrovský komerční úspěch novinky …Like Clockwork stále nepřekročila české hranice, i když to se mělo brzy změnit. Krátce po deváté hodině QOTSA sebevědomě nakráčeli na pódium za zvuků tříštícího se skla a spustili otvírák You Think I Ain't Worth a Dollar, but I Feel Like a Millionaire z nepřekonatelného alba Songs for the Deaf. Vítězství nad festivalovým publikem bylo dokonáno hned vzápětí hitovkou No One Knows. Charismatu Joshe Hommea nešlo odolat a publikum mu viselo na rtech. Pozici všemocného diktátora však na rozdíl od Jarka Léta nezneužíval a omezil se pouze na několik efektních hlášek. V průběhu vystoupení nezbývalo, než neustále žasnout nad strojově přesnou souhrou členů skupiny v čele s novým bubeníkem Jonem Theodorem, který nechal zapomenout na starého kumpána Davea Grohla. Zaujaly i povedené animované projekce doprovázející celý set - definitivně pryč jsou doby, kdy královny nepřikládaly vizuální prezentaci velký význam. Jádro setu logicky tvořila průlomová deska Songs for the Deaf a novinka …Like Clockwork, která přinesla vítané okamžiky zklidnění v boji o holé přežití v kotli pod pódiem. Zamrzela pouze absence skladeb z dvojky Rated R, nikde jinde by totiž slogan „Nicotine, Valium, Vicodin, Marijuana, Ecstasy and Alcohol / C-cocaine, c-cocaine!“ nezněl tak přiléhavě jako na letním hudebním festivale. V momentě, kdy se přihlásil ke slovu napjatý časový harmonogram, dostál zrzek Homme své macho pověsti a prohlásil, že královny na nějaké časy kašlou a budou hrát dál – finále tak proběhlo ve znamení epické A Song for the Deaf, kde chraplák absentujícího Marka Lanegana obstojně nahradil Josh Homme.

V tu dobu se už ozývaly první tóny Klaxons ze Staropramen stage, umístěné ve větším z dvojice stanů, které měly zajistit hladký chod festivalu v případě nepříznivého počasí. Přestože módní vlna nu-rave už dávno opadla, energické vystoupení Klaxons roztančilo zástupy fanoušků. Nic na tom nezměnila ani sázka na nové skladby z připravovaného třetího alba – jejich pravděpodobně poslední šance na návrat do světla reflektorů, kam je před lety katapultovalo debutové Myths of the Near Future. Nechyběly ani zásadní hity typu Two Receivers či Magick, kdy dřevěná podlaha pod náporem skákajících fanoušků zažívala krušný zátěžový test. Tečkou pro taneční vytrvalce, kteří neměli ani po Klaxons stále dost, se stali Modestep, míchající populární dubstep s kapkou rockové hudby.

I ve čtvrtek běželo vše podle plánu a ani marginální nedostatky (namátkou minimum doprovodného programu, seno v kempu, nedostatek posezení či řvoucí hudba ze stánků s občerstvením) nemohly přebít pocit z kvalitně organizovaného festivalu. Pochvalu si rovněž zaslouží dramaturgie, která ve čtvrtek dosáhla pomyslného vrcholu.