Jak resuscitovat kapelu? Jiní a lepší Editors.

Začneme malým, genderově nevyváženým kvízem. Co uděláte, když zjistíte, že se do Prahy po pár letech vrací vaše birminghamská srdcovka Editors, a pak, že jste těhotné a že v době, kdy tu budou, už budete cvalík?

A) zodpovědná a obětavá matka – samozřejmě nepůjde, přece nenechá nenarozené dítě trpět v kouři a hluku

B) nevyrovnaná matka – rozhodne se, že nepůjde, pak třikrát změní názor, nakonec jde, ale trpí výčitkami, takže si to neužije ani za mák

C) spokojená matka = nejlepší matka – uvědomí si, že se drahnou dobu dostane tak maximálně na pískoviště a hrát jí k tomu bude kolovrátkový místní rozhlas. Obleče se tak, že to SKORO není poznat (hodně nohou), narovná vlasy, natře rtěnku, dá si střik a užije si předkapelu, Toma Smithe i poklonu u vstupu, že občanku přece po někom z tak spolehlivého média, jako je Full Moon, nechtějí.

Asi víte, kterou jsem zvolila já. A chápu všechny matky, které se mnou na pískovišti nebudou kamarádit. Ty ale naštěstí Full Moon nečtou... Dobíhám akorát na začátek předkapely, která je víc než milým překvapením. Belgičtí Balthazar se s tím nemažou a loví nás na udici jako lososa natěšeného na návnadu. Směs písničkářství, elektra, rocku, hip hopu, cingrlátek a houslí je doslova okouzlující. Naněkolikrát protažená gradace songu, jehož jméno neznám, se zakousne do útrob jako tasemnice. Chtělo by to samostatný koncert. Já vím, proč mám pro ty Belgičany slabost, to máte neodolatelný a zbytečně podceňovaný Brusel s nevytopenými kavárnami, otevřenými lidmi a vaflemi, Hooverphonic, Black Box Revelation a nečekanou pařbu s týpkama z královského vlámského divadla s lesbickým zakončením, která skončila vyhazovem z Archy. Kroť vzpomínky, matko. Hvězdy teprve přijdou.

Rychlé zvučení, přeskupování a škatulata. Polité kabelky a zadušené skoroděti. Dav zhoustl, ale k nedýchání to nebylo. Sešlo se celkem poučené publikum s vysokou mírou pomenších, ale namakaných Britů, vystylovaných Belgičanů a jednu od druhé zapalujících místňáků. Sama jsem zvědavá, jak budou znít, protože jiné to bude každopádně. Parta kolem frontmana Smithe se v posledním roce stačila rozejít s kytaristou Chrisem Urbanowiczem a přijmout do kapely dva nováčky. Justin Lockey "nahradil" Urbanowicze a Elliot Williams si stoupl ke klávesám a synťákům. Navíc nové album Weight of Your Love nezní ani jako nejvíc oblíbené první dvě desky, ani jako syrová a nepříliš úspěšná předposlední nahrávka, ze které se chytly tak maximálně Papillon a You Don´t Know Love. Rozhodně je přístupnější než její obskurně experimentální předchůdkyně.

A jsou tady. Do mlhy vbíhá celá parta na pozadí úvodního riffu z titulního songu The Weight, který hned vzápětí vyústí v hymnickou Sugar prozrazující Smithův obdiv k Arcade Fire, Depeche Mode a R.E.M. Podobně jako první singl alba, nepokrytě hitová A Ton of Love. Rychle v řadě následují věci ze starších alb, které v novém kabátě ne vždy fungují. Téměř nerozpoznatelná je slavná Smokers Outside the Hospital Doors, při které Smithe několikrát zradí hlas. Když zahlásí "I fucked up", je to ještě vtipné, ale pak se to stane znova... Vzpamatuju se až u Eat Raw Meat, která rozpohybuje celou Lucernu. Než se rozkoukáme, jsme za půlkou. Zdá se mi to, nebo kapela vždycky obživne hlavně při nových skladbách? Vlastě je to logické, hraje se vám líp, když od vás nečekají, že to bude znít jako minule, s Chrisem.

Publikum vře a my na pravé straně jsme rádi za komunikujícího, pořízkoidně stavěného Leetche. Formaldehyde, Two Hearted Spider, The Phone Book, Honesty i přídavková Nothing, při těch znějí Editors jako živoucí, sehraná a sevřená parta. U starších věcí, až na výjimky, jako zkameněliny. Ale chápu, publikum je chce. Mě by stačilo přehrát nové album včetně falsetové rozchodovky What Is This Thing Called Love, která se u recenzentů setkala s hustě negativním hodnocením. Asi si klucí z NME a Rolling Stone vybavili, jak by museli mít skříplé kulky, aby to vyzpívali. Tři přídavky už dávám vsedě, abych neporodila, a říkám si, jak ten náš kluk bude hudebně vzdělanej. Tunu lásky, aspoň tolik je třeba dát!