Jak s tím milým hodným klukem od vedle... (Simeon Soul Charger)

Těch důvodů, proč v tomto světě, který si vyřval hlasivky na punkových koncertech, líznul si acid housu, běžel v rytmu techna a ztratil dech s nepřebernými covery a revivaly, tak silně přežívá vliv let sedmdesátých, je hodně. Mnoho z nás si pamatuje doby, kdy coby dítě školky povinné ohmatával svými čokoládou upatlanými prsty otcovu drahou sbírku vinylů. Často to končilo velkým řevem a výpraskem, protože desky dostal otec od spolužáka, který je zas měl od fotra, co žije v júesej, strašně cenný to zboží bylo. Na hudbě vlasatých a divných pánů jsme vyrůstali a neříká se marně, že co se v mládí naučíš, tak v tý hlavě pořád máš, a když uslyšíš tóny kytary, začneš slinit jak Pavlovův pes.

Že to kluci z kapely Simeon Soul Charger měli asi v dětství podobný, bylo jasné už při prvním pohledu na jejich oblečení, tedy především na zpěváka Aarona Brookse. Kalhoty do zvonu, šátek v dlouhých vlasech, prsteny na rukou a košile s fidži – kdo jiný by takovéhle šílené oblečení nosil, aniž by se chtěl hrdě hlásit k odkazu otců? No a za to dvouhodinové vystoupení by se rozhodně nemuseli stydět ani kapely, které si Simeon Soul Charger vzali za vzor. Za mnohé, co mi proletěli hlavou při jednotlivých písních, jmenujme aspoň Jethro Tull, Emerson Lake & Palmer nebo Pink Floyd. Příjemná show pro lidi, kteří mají tuhle hudbu rádi, resp. nic jiného pro ně neexistuje. Větší přesah? Zásadní zlom v hudební historii? To těžko.

Muzikanti jsou to ale šikovný. Co šikovný, jsou strašně dobrý a mají to v krvi; je vidět, že tahle hudba je pro ně denní drogou, bez které by nemohli žít. Čtveřici sympatických muzikantů tvoří Aaron Brooks (zpěv, kytara, klávesy), Rick Phillips (kytara, zpěv), Spider Monkey (baskytara) a Joe Kidd (bicí). Tvoří pevnou formaci, ze které nikdo moc nevyčnívá. Dovolím si srovnání s Rival Sons, kteří jsou v Čechách čím dál populárnější. Obě kapely si jedou na „progressive rocku“ v podobném duchu, i když rozdíly tam jsou. V Rival Sons zpívá Jay Buchanan – bůh, kterého by z postele nevykopali ani ti nejdrsnější heterosexuálové, co na jejich koncerty chodí. Jeho projev je tak silným emočním zážitkem, že odcházíte rozklepaný a se srdcem rozechvělým. Je to jako s tím milým hodným klukem od vedle, který je do vás zamilovaný a se kterým byste asi měli chodit, ale instinktivně chcete toho magora, co na vás kašle. Většinou ten hodnej a milej kluk taky na kytaru hraje líp, ale s tím už nic nenaděláte.

Proč asi nikdy nebudou tak slavní jako třeba Rival Sons (i když základnu posluchačů už mají poměrně slušnou, což dokazuje i skoro zaplněný dolní prostor Paláce Akropolis), je absence zapamatovatelných hitů. Až v poslední půlhodině zazněly písně z nového a třetího alba A Trick of Light, které se oddělily od masy zvuku. I skalní fanoušci pak pronášejí věty typu: „Chtěla jsem si zazpívat jejich písničku, ale nemohla jsem si na žádnou vzpomenout.“ Jak sama kapela říká, živá vystoupení a studiové nahrávky jsou často velmi rozdílné. Poprvé v životě jsem měla ale pocit, že poslech na „ne-živo“ bude pro obyčejné smrtelníky, jako jsem já, přijatelnější.

I když už dlouho jsem neslyšela kapelu podobného založení, která by si svůj koncert tak užívala jako Simeon Soul Charger. Umí roztancovat, byli dojatí z reakcí a bylo vidět, že přítomný okamžik je pro ně vším. Jestli se ale chtějí posunout někam dál, je nutno se více definovat a rockový obláček let sedmdesátých přizpůsobit těžkým mračnům současnosti.

Pokud jste jejich fanoušky nebo jste je propásli, je velká šance je vidět v Čechách už v červnu, a to na pražském festivalu Habrovka. Třeba jim vystoupení pod širým nebem dodá tu poslední špetku koření, kterou potřebují dochutit.