Jak v Motownu nezestárnout (Danny Brown)

Nebyl jsem si jistý, ale je to deset let, co jsem Dannyho Browna viděl. Šlo o jeho evropskou tour k vydání dnes už kultovního alba Old a show v bruselské Le Botanique. Důkazní materiál jsem našel ve skříni, všichni návštěvníci dostali u vstupu tour triko od Carrhartu.

Od té doby se ledacos změnilo, Brown s přibývajícími lety začal pociťovat tíhu večírků a manické vyplazování jazyka mírně ustoupilo introspektivním ego tripům a příběhům zachyceným na posledním, „čtyřicátnickém“ albu Quaranta. A třeba i příběhům o tom, jak místa v jeho hoodu, která důvěrně zná, zasahuje gentrifikace a nevyhýbá se ani omšelejším částem rodného Detroitu. Rozhodně mu neschází drive, jen ubylo pobíhání po podiu a pokřikování, nikoliv typického ukřičeně kňouravého projevu a vyplazování jazyka. Tempus fugit, ale u Browna nemůžeme mluvit o únavě materiálu. I když často sklouzne k depresivním a melancholickým tématům, pořád je z něj cítit zápal, energie a hity sype z rukávu stejně jako na počátku kariéry, jen stylově zvolnil. Což je vzhledem k jeho lifestylu, soustavnému boji s vlastními démony, občasné odvykačce i zdravé míře sebereflexe docela pochopitelné.

Koncert začíná na čas, i když prvotní dojem z poněkud plochého zvuku tomu příliš nenapovídá. Raper zvolil zajímavý look, černý, kožený kabát odkazující někam k Matrixu či Bladeovi, nadsázka nebo kousavá ironie mu nikdy nebyly cizí. Ze setlistu jsem nadšený. Quaranta dostává největší prostor, dost místa je i na loňské společné album s JPEGMafia s milým názvem Scaring the Hoes, které nabízí protiváhu k rozvážnějším trackům. Postavit za sebe výpravné bangery Garbage Pale Kids a Burfict! uprostřed koncertu spolehlivě dobíjí baterky a je pak i čas se zaposlouchat do pomalejších partů a vůbec textů. Brown dokáže skrze osobní zkušenosti, zážitky vidět širší kontext a přiblížit ho posluchači, který, jako já, třeba zrovna Detroit nikdy nenavštívil. To, co prožívá, je přenosné – nejistota, rozčarování, vztek i smíření. Vše nahlížené s odstupem, vtipem a samozřejmě s vytříbenou, jedinečnou flow. A tematicky se to týká nejen vztahu k němu samému, ale i k jeho okolí. Není to politický raper, svůj vzkaz posílá přirozeně, nepůsobí cize ani namyšleně. Někdy trochu hořký, jindy kousavý, ale pořád přátelský.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Vystoupení si drží od počátku do konce stejnou laťku. Nijak výrazně negraduje, vše má své místo. Brown je poměrně statický, místo jevištní akrobacie volí kazatelštější polohy. Funguje to. Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě. Zaplněné Roxy se hýbe, reaguje, atmosféra je příjemná a nestandardně i pohodlně vidím na pódium. Neměl jsem se nechat rozladit počtem „attending“ na sociálních sítích v eventu, nejde o komorní akci, slušné publikum. Jízda pokračuje, dostává se i na starší desky, průřez tvorbou je veden důstojně. Výjimečně nekorzuji klubem, zůstávám na místě až do konce. Poslední skladby míří ke starší tvorbě, hlavně k albu Atrocity Exhibition, není náhodou, že When It Rain má na YouTube přes pět milionů zhlédnutí. Zazní snad dvacet tracků, ale únava se nedostavuje, naopak, a Brown ke konci vypadá lépe, bylo třeba se rozehřát.

A končí v nejlepším. Skladba Grown Up příznačně uzavírá celou show, v uších mi pak splývá s předchozím veršem „You can't be broke and over thirty“. Bilancujeme, ale přídavek nás hází zpět. Vracíme se o deset let, track Attak s Rustiem z roku 2004 představuje citlivě tvrdý závěr, i ohlédnutí do minulosti. Daniel Sewell (Brown) zůstává zcela relevantní.