Jambinai, korejský metal a sex faces

Do Prahy dorazila jedna z vycházejících hvězd asijské postrockové scény, jihokorejští Jambinai. Vystoupení se konalo pod patronátem Respect festivalu, který proběhne už tento víkend na Ladronce. To už ale bude kapela o poznání dál na své letní cestě Evropou, i proto samostatný koncert v Paláci Akropolis.

V roli předskokana se představila tuzemská formace Kaplan Bros., za kterou se skrývá sourozenecké duo Kaplanů - Cyril a Kryštof. Cyril podobně jako ve své domovské kapele Vložte kočku za bubnama, jeho bratr za stolem plným elektronických hejblátek. Živé bicí v kombinaci s live set elektronikou a zálibou ve sklouzávání až do bitových poloh? No, neznělo to tak špatně, jak mohlo, na výsledný pejsko-kočičkový mix. Kdo byl ale nedávno například na pražské zastávce Bena Frosta, poznal, že tohle je přece jen trošku jiná liga. Taková ta naše pralesní. Ale nic ve zlém, to jen výběr předkapely se totálně minul s hlavním bodem večera.

Temně postrocková kapela z Jižní Koreje, která používá i tamní tradiční hudební nástroje. Asi nejvíc omílaná slova ohledně Jambinai, nutno podotknout, že naprosto zaslouženě. Pojďme omílat. Z oficiálního press kitu je jednoduché si vytáhnout, že těmi orientálními nástroji byly haegun, piri či geomungo. S jejich identifikací už to ale bude horší, nicméně ponechme google stranou. První instrument vypadal jako tlusté střevo zavlečené za smyčec a hrající na srdeční sval. A kupodivu to tak i znělo. Pak nějaká tenká píšťala s náústkem, u které vás přešla všechna sranda, jakmile se do ní fouklo. A do třetice všeho dobrého nástroj, který vypadal jako opracovaná čtvrtina kmene vzrostlého stromu osázená zvyšujícími se pražci a s několika pohyblivými kobylkami na jednom konci, na který se navíc hrálo něčím, co velmi připomínalo jídelní hůlky. V kombinaci s tradiční, byť sedmistrunnou elektrickou kytarou a v části koncertu i s basou a bicíma to dávalo nezapomenutelný zážitek.

Songy byly rozloženy půl na půl. V úvodní a závěrečné části koncertu před přídavkem si to vzala do parády pouze původní trojice Jambinai a nabídla tradičně vystavěné postrockové songy s pozvolnou gradací, samozřejmě s osvěžujícím vlivem korejských nástrojů a jejich zvuku. Druhá várka songů, do které už přispěl i basák s bubeníkem, pak byla strhujícím a ohlušujícím nářezem, ve kterém se stále dal vysledovat systém a základní melodie. Ani jedno pojetí nerušilo, naopak fungovalo ve výborné, byť občas velmi hlasité harmonii. U kapely navíc bylo znát, že koncert je pro ně rituálem a možná i halasnou meditací, a kdyby se ho účastnil takový Lars Von Trier, určitě by neměl problém nafotit novou porci „sex face“ plakátů k Nymfomance...

Jambinai v Praze byli jedna z těch méně nápadných událostí, na které ale jen tak nezapomenete. Vyrazit se na ně znamenalo jak duchovní zážitek, tak i pobavení nad neotřelým mixem nebo jen zevlení s jointem v ruce a lístkem na víkendový Respect festival v kapse. Doufejme v jejich brzký návrat. Dovedl bych si představit společné turné například s japonskými Mono...