Janáčkova filharmonie vs. Illustratosphere

Dan Bárta vstoupil dobře naladěn. S elegantní patkou a v saku neskrýval nadšení a během koncertu sílilo i to publika. A musím se přiznat. Pokud u některých koncertů hledím na jeviště s údivem, obdivem či vděčností, Bártův šarm ve mě vyvolává i zamilovanost. Navíc jeho pěvecká svoboda, umožňující neskutečnou hravost, časem netratí. Odvážné improvizace stále sahají od sotva slyšitelných hloubek až po ptačí výšky, k tomu přidal nečekaně divokou choreografii a předvedl skutečnou show plnou vtipných momentů. Ani na chvíli nepřestával tančit a bavit publikum osobitými hláškami nebo nečekanými hlasovými projevy, navíc byl vybrán příjemný průřez kompletní tvorbou. Zazněly písně Illustratosphery, např. Opýšeme Inaší, Živý, Naivní, Innerview, Geist Arbeitet, ale také poměrně nečekané tituly. Chtěl zavzpomínat na tuzemská zlatá muzikálová léta, proto Pilátův sen z legendárního Jesus Christ Superstar. Chtěl nás dojmout, proto připomněl nádhernou Joni Mitchell – za Bártovu verzi by snad i ona sama poděkovala. Neodpustil si ani svou oblíbenou Isobel od Björk, v orchestrální podobě byl k nepoznání popový hit We All ze soundtracku k filmu Rafťáci.

Složení publika bylo velmi různorodé. Část osazenstva přišla v rámci svého předplatného Janáčkovy filharmonie, a tak se někteří zúčastnění nejprve podivili, u závěrečných ovací vestoje už neseděl nikdo. Bárta si dovolil rockové trsání i prudší skladby, smyčcová sekce překvapovala složitým disharmonickým těkáním. Nepředstavujte si sladkobolné a kýčovité smyčcové doprovody, jaké jsou známé u velkých popových hvězd. Tady se snoubil grandiózní jazz s inovativním tělesem vedeným Stanislavem Vavřinkou. Filharmonie koneckonců prokázala svou nadprůměrnost už na Colours of Ostrava při doprovodu Antonyho Hegarta. Hlavní přípravnou práci tentokrát odvedl skladatel a pianista Jiří Levíček (na poslední desce Robert Balzar Tria vyměnil Stanislava Máchu). Skladby dokázal skrze filharmonii zdramatizovat a ozvláštnit, nikoli pouze podbarvit nebo nafouknout. Sám navíc skvěle sekundoval na piáno jak Chyškovi, tak Balzar Triu a přidal několik drobných sólo-partů. Bárta se pak neváhal zpožďovat, prodlužovat fráze, lámat vlastní schémata... A na závěr potěšil písní z kategorie "škoda, že jsme si je nenapsali sami", Stingovou peckou Seven Days a zcela uřícený se velmi dlouho klaněl. Gong je pro koncerty požehnaným místem. (Další netradiční koncert chystá Janáčkova filharmonie na 30. dubna, kdy přijede Miro Žbiro.)