Jak že tikají švýcarské hodinky?

Těžko zařaditelné trio Plaistow vzniklo před šesti lety v Ženevě. Pianistu Johanna Bourqueneze, kontrabasistu Vincenta Ruize a bubeníka Cyrila Bondiho spojuje nekonvenční přístup k hudbě, což dokazují svými nadžánrovými kompozicemi. Od počátku se snaží svou tvorbu co nejjednodušeji nabídnout posluchačům, valnou část repertoáru si tak můžete zdarma stáhnout z jejich webu. Nejnovějším přírůstkem je letos vydaná pátá řadová deska Citadelle. Kdoví, zda se pražské publikum zaleklo pozdní hodiny začátku koncertu nebo stylové charakteristiky „mix post-jazzu a minimalismu“, Jazz Dock byl zaplněn jen z poloviny.

Koncert zahájil dlouhý hypnotizující klavírní úvod s hojným užitím pedálu, monotónní opakování několika not evokovalo opusy Phila Glasse. Pozvolna se přidal i Ruiz s Bondim, tok hudby nabral na síle a vytryskl v energickou dubovou smršť. Trojice snad ani nevnímala okolní svět, pouze se plně koncentrovala na své nástroje. Mnohdy nestačily ani ty, značně neobvykle se hrálo smyčcem na činely nebo se využily struny vnitřní mechaniky bělostného křídla. Výsledkem byly znepokojivé zvuky střídající se s propracovanými melodickými plochami. Nejvíce pohledů bezpochyby přitahoval rastaman za bicími. Samým soustředěním vyplazoval co chvíli jazyk, dredaté klubko na hlavě se postupně rozplétalo, až připomínal bájnou medúzu.

Švýcaři si hrají s extrémy – rázné energické plochy střídaly tak tiché sekvence, že bychom slyšeli špendlík upadnout na zem. K přídavku se nechávali chvíli přemlouvat, jako kdyby si potlesk ani nezasloužili. Škatulkám se sice vyhýbají, ovšem díky svému zvukovému liberalismu jsou Plaistow lahůdkou nejen pro náročnější publikum.