Jazz kráčí městem a boří (Jazz Goes to Town)

Jeden večer pršelo, chodníky skoro klouzaly, město jako po vymření. Zabloudil jsem. Druhý byl jako vyměněný. Teplo, cesta do Bio Central jasná, jako když střelí, lidí kolem spousty. A to prosím ve čtvrtek. Podobných kontrastů je hradecký festival Jazz Goes to Town plný.

Konzervativní jazzový purismus není to, co by zdejší dramaturgy přitahovalo. Vedle umělců, jejichž vystoupení jsem měl možnost vidět, jsou i avantgardní výboje Milese Davise vlastně konzervativní. Jistě - trochu přeháním, ale přeci jen se na mysl dere otázka, kde vlastně začíná a končí onen „jazz“, který si festival vetkl do názvu. Snad nástrojové obsazení, snad některé melodické a harmonické postupy, snad… Ale je to vlastně důležité? Jazz Goes to Town ukazuje, že na žánrových škatulkách nesejde.

Letošní ročník nabádá k opuštění strachu z překračování hranic kultur - alespoň hudebně, když už ne jinak. Je plný fúzování jazzu s etnickými prvky a plný souborů, které jsou jen málokdy jednonárodnostní. V tomto ohledu se vymykali Knutdut Men - všichni čtyři Maďaři a na repertoáru něco, co se tradiční představě (free) jazzu blížilo asi nejvíce. Atonální výpady i pravidelný rytmus, dvojice saxofonů, tradiční rytmika. Nebylo to špatné, jen až možná moc usedlé.

Zato Kuhn Fu na to šli úplně jinak. Spolek, který si k nástrojovce přibalil kytaru, se nijak netajil ovlivněním rockem a blues a k tomu přemíchával hojnou porci basklarinetových improvizací. Kuhn Fu budovali hlukové stěny, na pozadí tepala žánrová basa. Na jazz to bylo neobvykle nahlas, s úplně jinou dynamikou, než by se očekávalo.

fotogalerie zde i tady

O dva dny dříve, ve Studiu Beseda, to bylo jako jedno zhoupnutí na houpačce. Seshora dolů. Tomáš Liška a Invisible World Quartet přivezli do příhodně pošmourného Hradce Králové jihoevropské slunce v dynamické a zábavné směsce. A taky přivezli Kamila Slezáka, bubenického ďábla, mistra systematických arytmií. Ten na sebe oprávněně strhával pozornost, ale celý multinárodnostní kvartet předvedl úžasně uvolněný výkon plný chemie mezi spoluhráči.

Opačně působil Bansal Band zformovaný kolem indické houslistky Harpreet Bansal. Ten snoubil indické rágy s evropským pojetím jazzu, i když Indie přeci jen hrála prim. Jen to nebylo ono. Ač virtuózní muzikanti, zůstával mezi nimi odstup, převládalo chladné soustředění na precizní zvládnutí náročné hudby. Jak osvěžující byly řídké momenty, kdy se s dominantními houslemi pouštěly do dialogu ostatní nástroje, momenty, kdy muzikanti komunikovali mezi sebou...

Jazz Goes to Town 2017 se hezky vybarvuje, do České republiky přivezl jazzový progres, a to je dobře. Barvy jazzu jsou, zdá se, nekonečné.