Jazzhodinka s izraelským duem Hershkovits & Glusman

V pražském klubu Jazz Time vystupují světově uznávaní muzikanti často jen před hrstkou diváků. Jako kdyby se jednalo o tajnou akci. Jenže nekonalo, a pokud se něco vyplatí sledovat, pak právě program tohoto podzemního prostoru. Můžete totiž objevit nečekané perly. Bohužel tak nepřekvapilo, že hudbymilovné veřejnosti unikl i koncert izraelského dua Herhskovits & Glusman, ačkoliv prvně jmenovaný rozhodně nebyl v Praze poprvé.

Skladatel a pianista Nitai Hershkovits tu vystoupil před dvěma lety s perkusistou Zoharem Frescem (který mimochodem zavítá do Prahy v rámci festivalu Struny podzimu spolu s Leszkem Możdżerem a Larsem Danielssonem), na podzim okouzlil divadlo Hybernia spolu s Avishaiem Cohenem a o pár týdnů později se zúčastnil Mezinárodního festivalu jazzového piana. Tentokrát s sebou přivezl baskytaristu Yogeva Glusmana. Kromě dlouholetého přátelství pojí mladíky také vcelku pozdní věk, ve kterém objevili kouzlo svých nástrojů.

Hershkovits začal hrát na klavír až v patnácti, po několika letech hry na klarinet. Glusman začal v pěti brnkat na klávesy, poté strávil několik let s houslemi, plynule přešel na kytaru a nakonec v sedmnácti zakotvil u baskytary. Pokud uvážíme, že jednomu je pětadvacet a druhému o dva roky méně, je přinejmenším ohromující, jakého mistrovství dosahují. Oba působí v několika projektech. Nitai si odskočil do Prahy během evropského turné právě s Cohenovým triem, Yogev působí například ve Sprouts spolu s bubeníkem Yonadevem Haveleym, který tu nedávno zboural Rock Café s Firewater.

Celý koncert se nesl ve znamení Hershkovitsových autorských skladeb. Prim hrál bezesporu klavír, se kterým si pianista povídal jako s velmi dobrým přítelem. Složité, přesto velmi melodické jazzové kompozice nepostrádaly hravost, a i když spolu hudebníci téměř nevystupují, těžko byste zaznamenali jakýkoliv nesoulad. Dialog, který měl mnohdy nečekané vyústění, byl nesmírně pozitivní. Po čtyřech dlouhých poloimprovizovaných skladbách s poetickými názvy jako Drops, Somewhere Between či Second Movement, následovala čistá improvizace. Tu začal Glusman v mírně melancholické náladě, posléze se připojil klavír, občas probublaly na povrch orientální tóny. Hodinový koncert zakončil Hershkovitsův sólo přídavek, neboť jak s omluvným úsměvem přiznal, už neměli dohromady více nacvičeno. Škoda, příchozí by jistě vydrželi poslouchat s nadšením mnohem déle. Možná mělo na relativně krátkém koncertu svůj podíl i špatně znějící křídlo, které v tišších polohách nepříjemně drnčelo.

Skvělý zážitek však nezkazilo. Jak je vidno, Izrael je líhní brilantních muzikantů a tamější pestrá hudební scéna stojí jednoznačně za zvýšenou pozornost.