Jazzový přístav, rocková loď (Marc Ribot's Ceramic Dog)

Na dveřích velký nápis „SOLD OUT“ a za nimi masa lidí. Kolem žilkami ledové námrazy pokrytých francouzských oken lodě poklidně brázdí Vltavu a pražský klub Jazz Dock tone v útulném osvětlení hrstky světel. Evropské turné k nové desce Connection do tohoto přístavu přivedlo kapelu Marc Ribot's Ceramic Dog, která ukázala, čím vším se může z různých úhlů pohledu i poslechu nahlížený rock stát v rukou tria jazzmanů.

Kapela sice nese název Marc Ribot's Ceramic Dog, ovšem o keramického psíka pomáhali kytaristovi Ribotovi na albu i během koncertu zdárně pečovat rovněž na bicí soupravu hrající Ches Smith a mezi baskytarou, elektrickou kytarou, bicími a synťákem těkající Shahzad Ismaily. A do hudby Ceramic Dog se propisovalo angažmá všech tří muzikantů v rozličných jazzových, experimentálních a samozřejmě i experimentálně-jazzových projektech (například Smith se objevil na albech Johna Zorna, Xiu Xiu či Secret Chiefs 3). Pestrost se navíc projevila i na vizáži publika – od slušňáckých košil a sak až po trička s logem kapely Meshuggah.

Jednotlivé skladby se lišily v náladě i energii, do všech se navíc povedlo dostat upřímně působící emoce. O svém kytarovém umu Ribot nikoho přesvědčovat nemusel, o něm svědčila jak jeho úctyhodná diskografie, tak živelná sóla na místě samém. Nicméně projevil se též jako citlivý zpěvák, jemuž nejlépe slušela poloha až bluesové deklamace. „This is one of our many manifestos,“ uvedl s úsměvem na rtech skladbu Ecstasy. Ostatně možná právě proto, že zpěv není Ribotovým primárním nástrojem, se mu skrze něj povedlo do skladeb vnést díl až punkové syrovosti. U kytary totiž ani při rychlejších a přímočařejších riffech nezastřel svou precizní virtuozitu.

Dodejme, že prostory mohou mít svébytný genius loci a umocnit tak atmosféru hudby. Najdou se však i takové, které atmosféru naopak umenšují a současně tím znemožňují oddat se posluchači bdělému snění, odplout svůdným mořem rytmů, melodií a harmonií kamsi jinam. A přístavní Jazz Dock žel spadal do druhé kategorie. Posluchač zůstal ukotven, odplutí se nekonalo. Vepředu byla místa na sezení, vzadu na stání. A stál-li člověk na malé ploše k tomu určené kdekoli, stál špatně. Všude zavazel, všude jej bylo plno a musel se tedy neustále posunovat. „Everytime I stand, they just need me to go away,“ zaznělo z publika.

Nicméně na rozdíl od lidí proudila hudba prostorem ladně a bezproblémově. Ať již v jemných pasážích, kdy Ribot coby solitér vybrnkával na kytaru a s pokorným soustředěním pronášel do ztichlého sálu verše Allena Ginsberga, či v závěrečné a patřičně nejenergičtější skladbě. „This one is for the dancers!“ opatřili Ceramic Dog koncert nikoli závěrečnou tečkou, nýbrž oslavným vykřičníkem. Vykřičníkem, jehož dolní drobná tečka byla umně jazzová a ji převyšující čárka bodře a neurvale rocková.