Jemný tanec s pevnými dopady (Pontiak & co.)

Úterní večer, kytary, vousy, Jaro a nějaké to žánrové balancování, které stejně vždy spadne kamsi mimo mantinely. Aspoň tentokrát to platilo pro všechny tři kapely. Jestli početné obecenstvo do Lucerny přilákali hlavně Pontiak nebo i české stálice Bumfrang3 a křtící Or? Snad synergicky všichni z vystupujících – po zásluze, protože každý nabídl specifický přístup k neurčitému klubku kytarové hudby.

Nejprve středočeští Bumfrang3, skupina kolem labelů Sakraphon a Silver Rocket, kterou by někdo nazval podceňovanou, jiný kultovní. S posledním albem Vidim bylo o nich slyšet o něco víc, a i když jejich tvorba vyniká v menších prostorech a nálevnách, zvládli do publika otisknout něco ze svých pomalých i rychlých úvah i zde (působivá Nemůžu zůstane v hlavě dlouho). Chvíli zadumání, pak nervně přešlapující tempo, chvíli báseň, pak instrumentál, nestárnoucí témata člověk, svět a zem, stále androš.

Další zástupci kmene Silver Rocket – Or. Devadesátkové postupy, nejdřív ostře říznout bubínky, zkreslit, pak uklidnit zapomenutou melodií a znovu a jinak, s rozpínavým pnutím z garáží ven. Stejně, ačkoli o něco jemněji, postupují i na novém albu Jaro, které ten večer pokřtili. Stručně, s úsměvem, jako by podobné desky vycházely jen tak. Podat vinyl holce z publika, prostě dárek. Z „jarních“ zvukových stěn rezonoval nový, drásavý track Dolce Vita, na pódiu házel kšticí tuzemský Mark Arm. Trocha rezignované, tísnivé poetiky (pokud jí bylo rozumět), pocuchaných vnitřností, dost hluku a zklidňující melodické linky. Někdy skladby jasně vyvstávaly, jindy se slévaly. Jen uši si závěrem trapně říkaly o špunty.

fotogalerie z koncertu zde

Bratři Carneyové na sebe nenechali dlouho čekat. Lain u nohou plzeň, Jennings pivo vlastní výroby, Van vzadu na bicích s bůhvíčím. Vzhledem k tomu, že poslední deska Dialectics of Ignorance vyšla letos v březnu, nepřekvapí, že zazněly písně právě z ní. Všichni ale stejně tušili, že se dostane i na starší hity, Maker nebo Innocence bodovaly. Pontiak uklidňovali, i když přitvrdili, jejich stoner nebolí. Rozhalené košile, rozcuchané vlasy, dlouhé vousy budily dojem, jako by Pontiak právě zaparkovali dodávku ve stodole u lesa a začali jamovat. Více než hodinový set plynul souvisle, žádné dlouhé proslovy, jen poděkování. Kdo na toto přistoupil a ponořil se do proudu hudby, nemusel ani poslouchat slova. Kdo zůstal stranou a analyticky si dělil set na jednotlivé skladby, přišel o to, v čem je síla Pontiak – tedy o hudební universum, které souznívá napříč celou, dlouhou tvorbou a kde nejzákladnější postupy vytváří působivé kompozice.