Jeremih: stylově promarněná šance

Nebudu zastírat, na koncert Jeremiha mě táhla především zvědavost. Různé mutace současného R&B u nás poslední dobou vídáme relativně často, za zmínku stojí třeba Kelela nebo Lafawndah, ale interprety, kteří by drželi klasické postupy americké školy inovované o aktuální trendy, u nás v podstatě nevídáme. Celý večer měl zvláštní vývoj. Několikrát to dokonce působilo tak, že ambice přebíjejí schopnosti přítomných hudebníků. Nemám na mysli vyložená selhání, ale spíše organičnost tělesa, které působilo minimálně poněkud neuspořádaně.

Formát show, kterou Jeremih představil, je ryze americký a jeho hlavním poselstvím je nekonečná párty. I z toho důvodu nepřijel do Prahy sám, ale s početným doprovodem čítajícím více než deset účastníků zájezdu. Ostatně už jeho složení naznačovalo, že na prvním místě nemusí být vždy jen hudební zážitek. Na kraji pódia netrpělivě postával obří sekuriťák se dvěma poměrově menšími kolegy. Všichni tři vrhali přísné pohledy do davu a mezi s sebou si šuškali závažná obvinění na dav, který se po celou dobu choval naprosto vzorně. Největší starosti jim tak dělal kolega, který se kromě své práce – výměny ručníků – věnoval především tanečním kreacím po boku největší hvězdy, což mrkající gorily nesly se zjevnou nelibostí. Dalšími členy byly dvě tanečnice, které se po celou dobu snažily ne zcela úspěšně dodržovat choreografii a manifestovat ladnost pohybů svých hubených těl. Upřímně řečeno: obešel bych se bez nich. Podobnou roli měla i zpěvačka, která snad dvakrát nebo třikrát doplňovala Jeremiho v refrénu, ale po většinu show čekala na několik svých hudebních momentů pečlivě ukrytá v backstagi.

Zvláštní kapitolou byl výkon jednotlivých muzikantů. Ti byli na pódiu více než hodinu a půl, ale vidět je na nástroje skutečně hrát byl nezvyklý úkaz. Bubeník se většinu času za škopky jen pohupoval, máchal rukama a fotil selfie. Když už skutečně hrál, dokázal koncertu dodat na intenzitě, ale těchto momentů bylo pohříchu málo. Klávesáka jsem pro jistotu neviděl hrát ani jednou. Netvrdím, že nedělal nic – bylo na něj špatně vidět –, ale kromě prostorové existence jsem jej nezaznamenal. DJ pouze pouštěl beaty, na scratche nebo technické finesy zapomeňte. Většinu času fungoval jako hypeman, kdy běhal po pódiu a vyřvával melodie známých hitů. Ale ani v roli hypemana nebyl sám a na pódiu ho doplňovali další dva, kteří se zároveň ke slovu dostali jen sporadicky a jejich práce spočívala v pouhém přebývání. Dle kulis a velikosti týmu by člověk usuzoval na profesionální stadionovou show, ale takhle daleko se Jeremih nedostal. Nicméně prapor svého ansámblu držel i tak hlavně on. Hlasová ekvilibristika ve jménu feromonových dýchánků, lascivní pohyby a stage proměňující se v přehlídkové molo. Vokální výkon působil přesvědčivě, ale sráželo ho množství halfplaybacků.

Nelze mluvit o vyloženě špatném koncertu, silná místa se dala nalézt i tady. Hudebně intenzivní pasáže však přicházely, jen když hudebníci na pódiu skutečně hráli, což tentokrát nebyl předpoklad z kategorie samozřejmých. Lidi se bavili, ale o moc víc, než prostou zábavu, jste ten večer nedostali.