Jessy Lanza a její nejdelší koncert v životě

Neměla jsem zrovna dobré pondělí. Hlava mi třeštila a stále v ní vyskakovala slastná představa postele. Zalézt a spát. Jessy Lanzu jsem poslouchala při nekonečné cestě autobusem a přemýšlela, co o ní tak asi napíšu. Písničky splývaly, melodie se zdála stále stejná, nic se tam nedělo. Když jsem se poprvé podívala, co je zač, retrofuturismus, elektronika a vystudovaná jazzová klavíristka, to všechno znělo celkem zajímavě. Když jsem si pustila desku, neslyšela jsem zajímavého nic a říkala si, kde nechala ten jazz. A co že je to ten retrofuturismus? Na plakátě a v knížce ho chápu, ale jaký je jeho princip v hudbě?

Když jsem dorazila do Akropole, pod pódiem bylo dvacet lidí a hrála Sonja Neverstop. Letní šaty s velkými puntíky, pod kterými se jí rýsovalo bříško: malé Sonjátko. Světla v geometrickém vzoru epilepticky blikala a zvuky řezaly do uší. Sonja měla i housle, na které do disharmonického elektra přidávala disharmonickou akustiku. Moje hlava trpěla a nebyla schopná posoudit její kvality.

Jessy Lanza začala po deváté. Sál se najednou zaplnil a někdo u kraje si zapálil brko. Prošla jsem kouřem dozadu a pozorovala Jessy, jak se v kšiltovce kroutí okolo syntezátorů a mašinek. Lidi byli nadšení od začátku. Já přemýšlela, kam si vzadu sednout, a snažila se pochopit, o co tady jde. Moc nemluvila, jen jemně a sympaticky děkovala. Její hlas, měkký a sladký, se vznášel nad vlnami elektroniky, jedna písnička přecházela v druhou bez toho, abych porozuměla textu, protože o artikulaci zřejmě nešlo. Usadila jsem se na stranu na schody a pozorovala publikum v zákrytu. V jeden moment jsem zaslechla „I don't give a fuck“ a pomyslela si, sakra, tak to jsme dvě, do háje. Hlava mě přestala bolet přesně ve chvíli, kdy jsem si mohla užít jedinou skladbu večera, která naznačovala nějakou písničkovější strukturu. Přídavky mě bavily víc než celé vystoupení. Jessy se nechala vytleskat a překvapeně povídala: „Tohle je nejdelší koncert, co jsem kdy hrála.“ Čas byl přitom něco přes půl hodiny, ale vzhledem k tomu, že její debut Pull My Hair Back má jen devět skladeb, zahrála i víc materiálu, než měla. Publikum se nevzdávalo a snažilo se o další přídavek, ale marně. Rozsvítilo se, bolest hlavy byla pryč a já vyrazila vstříc posteli.

První pražské vystoupení Jessy Lanzy dopadlo skvěle. Retrofuturismus je pro mě pořád matoucí označení a kloním se spíš k minimalistickému synthpopu. Nezáludný, příjemně jemný, jen s malými zoubky. Přesně jedna noc a odpočinek stačily na to, abych si album mohla druhý den užít a houpat se do rytmu Kathy Lee. Jsem ráda, že se u nás Jessy na půl hodinky stavila.